Zahraniční politika Srbska se vyznačuje balancováním mezi třemi hlavními mocnostmi – Evropskou unií, Ruskem a Čínou. Rusko si nákupem Srbského ropného průmyslu (NIS) v roce 2008 a výstavbou plynovodu “Balkan Stream” v roce 2021 zajistilo dlouhodobý strategický a politický vliv, čímž se Srbsko stalo závislým na ruském plynu a ropě. Tato závislost poskytuje Moskvě silný nástroj pro vyvíjení tlaku a zároveň vystavuje Srbsko rizikům sankcí a ohrožuje jeho energetickou nezávislost. Čína se prostřednictvím přímých investic a úvěrů zaměřuje na masivní infrastrukturní a těžební projekty, jako jsou RTB Bor, železárny Smederevo či tepelná elektrárna Kostolac B3. Čínský kapitál poskytuje Srbsku ekonomické výhody výměnou za kontrolu nad zdroji, ale procesy jsou často netransparentní a v rozporu s evropskými standardy, zejména v kontextu dekarbonizace. Na druhou stranu Evropská unie investuje do obnovitelných zdrojů energie, energetické účinnosti, zelené transformace a podporuje dekarbonizaci do roku 2050, avšak klade podmínky splnění environmentálních a energetických norem, které jsou součástí závazků Srbska na jeho cestě k členství v EU.
Srbsko soubězně využívá výhod Východu a Západu pro získání vnitřní legitimity a hospodářský růst, přičemž z dlouhodobého hlediska zůstává vystaveno riziku: energetické závislosti, rostoucímu veřejnému dluhu, environmentální nerovnováze a snížené konkurenceschopnosti exportu v důsledku nových daní EU (CBAM). Současné strategie umožňuje sice krátkodobé zisky, ale není ani ekonomicky, ani environmentálně udržitelná. Zelená transformace a sladění se standardy EU zůstávají klíčové pro dlouhodobou stabilitu a evropskou perspektivu Srbska.
Článek Filipa Miriloviće vyšel za podpory projektu Posílení kapacit srbských nezávislých médií v informování o výzvách zelené transformace v týdeníku Vreme.
