Znovuzrození kanadských konzervativců
Jakub Klepal
/ Ed. 22. 2. 2016
Konzervativci - v té době pod jménem Progresivní konzervativní strana (PC) v čele s Brianem Mulroneym - dominovali kanadské politice po většinu osmdesátých let. Strmý pád přišel počátkem následující dekády – ekonomika se ocitla v recesi, konzervativce postihlo několik skandálů a Mulroneyho vládě se nepodařilo uspokojivě vyřešit quebeckou otázku, čímž ztratil dosavadní podporu jak z Quebecu, kde nedošlo k uspokojení autonomistických ambicí, tak i ze západních provincií, kde zase panoval pocit, že málo loajální Quebec se těší neoprávněným výhodám. V roce 1993, i navzdory tomu, že Mulroneyho krátce před volbami vystřídala jako premiérka a vůdkyně PC dosavadní ministryně obrany Kim Campbellová, utrpěla strana jednu z nejspektakulárnějších porážek v dějinách parlamentních demokracií a ze 169 mandátů z voleb v roce 1988 obhájila v 308-členné Sněmovně pouze dva!
Progresivní konzervativci téměř zmizeli z celonárodní politické scény. Tu na příštích dvanáct let ovládli liberálové pod vedením Jeana Chrétiena (v roce 2003 jej vystřídal Paul Martin). Zisky PC se omezily na pár mandátů ve federálním parlamentu, získaných především v atlantických provinciích, a na úspěchy v některých provinčních volbách.
Hlavní těžiště vlivu kanadské pravice se přesunulo na západ do provincií Alberta, Britská Kolumbie, Manitoba a Saskatchewan. V roce 1987 vznikla v Britské Kolumbii Reformní strana v čele s Prestonem Manningem, postavená na mixu populismu, konzervatismu a obrany zájmů západních – „prérijních“ – provincií proti údajnému protěžování východu a zejména frankofonního Quebecu. Reformní strana dosáhla jistých volebních úspěchů, po federálních volbách v roce 1997 dokonce získala v parlamentu v Ottawě po liberálech druhý největší počet mandátů a stala se „Oficiální opozicí“. Nepodařilo se jí ale etablovat jako celonárodní politická síla. Manning se pokusil sjednotit kanadské konzervativce vytvořením Kanadské Aliance v roce 2000. Oslabená PC se ale k Alianci nepřipojila. Manning navíc ztratil vedení přejmenované strany v souboji s mladším Stockwellem Dayem.
Ani s novým vůdcem se Alianci nepodařilo oslovit východní voliče a zbavit se konzervativní a populistické nálepky. Day se dopustil v kampani několika přehmatů a po dalších prohraných volbách – ačkoliv Aliance v počtu mandátů mírně posílila – svou pozici neobhájil. Novým leaderem Aliance se stal Stephen Harper z Alberty. Tomu se konečně podařilo domluvit na sloučení s PC a koncem roku 2003 vznikla Konzervativní strana. Ta sice ještě v roce 2004 prohrála volby s Chrétienovým nástupcem a dlouholetým populárním ministrem financí Paulem Martinem, nový liberální kabinet byl ale menšinový, oslabený premiér v následujícím roce neustál korupční skandál své strany a prohrál hlasování o důvěře. Ve volbách 23. ledna 2006 pak vítězstvím Harperových konzervativců skončilo dvanáct let dominance liberálů. Konzervativcům se dokonce podařilo zvítězit i v některých obvodech v Quebecu a Kanada má tak poprvé od roku 1993 opět dvě strany s celonárodním parlamentním zastoupením.
Nový premiér Stephen Harper nicméně není v jednoduché pozici – jeho strana získala z 308 křesel ve Sněmovně 124. To sice znamená nejsilnější frakci, nikoliv však většinu. Konzervativci tak budou muset hledat podporu pro svou politiku i u jiných stran, především u levicově orientované Nové demokratické strany.
Prioritami konzervativců je snížení daní, příspěvky na péči pro děti do pěti let, tvrdší postihy kriminality, vpuštění omezené role soukromé péče do státního zdravotního systému a udržení fiskální disciplíny. Je ale otázkou, nakolik budou schopni coby menšinová vláda svůj program prosadit. Harper, který před volbami vynaložil značné úsilí, aby přiblížil stranu středově naladěným voličům, nemůže podlehnout tlaku sociálně konzervativních částí strany, které požadují například zákaz potratů a jsou proti sňatkům homosexuálů. Harper je také mnohem proameričtější než dva předchozí liberální premiéři Paul Marin a Jean Chrétien a v minulosti byl například zastáncem invaze do Iráku. V předvolební kampani se ale snažil tento dojem mírnit a jako premiér si pravděpodobně bude držet od Washingtonu jistý odstup.
Harperovo vítězství symbolizuje postupný přesun ekonomické a politické moci na západ. Hospodářsky i populačně stále silnější západní provincie se hlásí o slovo a zejména Harperova domovská provincie, na ropu bohatá Alberta, si od konzervativního úspěchu ve volbách slibuje větší vliv a také revizi odvodů do federální pokladny, z níž jsou financovány především chudší atlantické provincie a Quebec. Analytici ale většinou nepředpovídají Harperově menšinové vládě příliš dlouhý život – jeho hlavním cílem bude připravit si pozici pro další předčasné volby, v nichž by získal většinu. Premiér bude muset složitě balancovat – jeho stoupenci ze západu budou chtít konzervativnější Kanadu a levnější centrální vládu a Harper musí najít cesty, jak se jim odvděčit za podporu. Současně ale, aby se strana definitivně etablovala jako celonárodní síla a v dalších volbách posílila svou pozici, potřebuje Harper upevnit svou základnu na východě země, v Quebecu a v klíčové provincii Ontario. Tam si voliče naopak musí předcházet středovým programem a udržením systému přerozdělování.
Je otázkou, nakolik současná Konzervativní strana vychází ze středového, sociálně liberálního odkazu Progresivních konzervativců (takzvaní „rudí toryové“) a nakolik navazuje na pravicovější (menší stát, nižší daně, sociální konzervatismus) tradici Reformní strany a Aliance („modří toryové “). Ať tak či tak, Kanada se letošními volbami vrací k historickému modelu dvou hlavních celofederálních stran a nejstarší kanadská politická strana se po strastiplné cestě opozicí vrací k moci.
