Takové věci diplomaté obvykle veřejně neříkají. Nový americký velvyslanec v Česku Andrew Schapiro brzy po svém příjezdu do Prahy v rozhovoru pro ČTK prohlásil, že na americké straně vzbuzují některé výroky českých lídrů týkající se ukrajinské krize a Ruska zmatení a znepokojení. Zmatení proto, že si postoje vrcholných českých představitelů často navzájem odporují. „Nevíme, jaká je tedy skutečná pozice Česka,“ uvedl velvyslanec a poznámku o nekonzistenci českých postojů zopakoval minulý týden také pro Respekt.

Znepokojení pak proto, že vlažný postoj, či rovnou odmítání tvrdého postupu Západu vůči Rusku podle něj nahrávají Putinově propagandě. Schapiro sice mluvil obecně – neupřesnil třeba, které výroky kterých lídrů měl na mysli –, nicméně na běžné diplomatické poměry to byla celkem silná káva. „Američané jsou do té míry znepokojeni, že velvyslanec Schapiro se odhodlal k tomuto celkem nediplomatickému kroku,“ říká například Luboš Dobrovský, bývalý ministr obrany.

Zprávy o skřípání v česko-amerických vztazích do Česka proudí i dalšími kanály. Píše se o nich v amerických novinách – naposled celý středoevropský region s výjimkou Polska kritizoval The Washington Post za „klanění se Putinovi“. Mluví o nich také znalci americké politiky. „Washington zklamaly a šokovaly – kromě postojů Viktora Orbána v Maďarsku – rovněž postoje vysokých českých představitelů, které vzbuzují dojem, že místo spojenecké podporují ruskou politiku,“ píše v e-mailu Bruce Jackson, někdejší spolupracovník George W. Bushe. Nepříjemné překvapení vzbudily především výroky premiéra Bohuslava Sobotky a ministra obrany Martina Stropnického odmítající pobyt vojsk NATO na českém území s odkazem na českou zkušenost ze srpna 1968.

Opoziční i vládní politici v této situaci čelí v zákulisí otázkám zahraničních partnerů, a to nejen Američanů, ale také Poláků a zástupců dalších evropských zemí. „Není divu, že jsou zmatení,“ sděluje vicepremiér a šéf lidovců Pavel Bělobrádek. „Bývali jsme spolehlivými spojenci a oni teď nechápou, o co nám jde.“ Vysvětlení žádal od svých českých protějšků minulý týden při návštěvě Prahy také americký náměstek ministra zahraničí Richard Stengel. Výrazně a s úplně jasnou symbolikou zmíněný zmatek pocítí za pár dní český premiér osobně. Během své návštěvy USA se sice sejde s šéfem dolní komory Kongresu Johnem Boehnerem, ale čas si na něj nenašli – přestože o to vláda usilovala – ani prezident Barack Obama, ani viceprezident Joe Biden. Sobotka bude v Kongresu odhalovat bustu Václava Havla a obratem bude muset vysvětlovat, proč právě jeho vláda „havlovskou“ orientaci v zahraniční politice odmítá.

Konec romance

Před pěti lety se zdálo, že Česko vstupuje ve vztahu ke Spojeným státům do velmi všední fáze. Bylo jasné, že doby exkluzivních kontaktů z devadesátých let budovaných na osobních vazbách Václava Havla na jedné straně a tří amerických prezidentů (Bushů juniora a seniora a Billa Clintona) na straně druhé skončily. Tehdy čerstvě zvolený americký prezident Barack Obama měl plné ruce práce s ekonomickou krizí či jaderným Íránem a vlastně nedávalo příliš smysl, aby hlava globální supervelmoci věnovala speciální pozornost menší středoevropské zemi, navíc pevně ukotvené ve strukturách NATO a Evropské unie.

Havlovi či v úvodu zmiňovanému Luboši Dobrovskému, a k Obamovi směřovali výzvu, aby region ze zřetele nespouštěl. Varovali před hrozícím oslabováním atlantické orientace nové generace středoevropských lídrů a dále před riziky rozpínavého putinovského Ruska, které „sleduje agendu devatenáctého století metodami a taktikou století jednadvacátého“.

Výměna stráží v čele státu – příchod Miloše Zemana na Hrad a koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL do Strakovy akademie – a následně ukrajinská krize pak ukázaly, že skeptici měli pravdu v obojím. Zeman navázal na svého předchůdce Klause ve výrazně proruských postojích a nová vláda – skrze ministra zahraničí Zaorálka a jeho náměstka Druláka – otáčí dosavadní orientaci české zahraniční politiky a ustupuje z „havlovských“ zásad podpory lidských práv ve světě a silné atlantické vazby. K prezidentovi a vládě se minulý týden připojil i šéf Poslanecké sněmovny Jan Hamáček (ČSSD), když svým podpisem – a bez vědomí organizačního výboru sněmu, který podobné cesty obvykle schvaluje – zařídil, že cesta komunistického místopředsedy sněmovny Vojtěcha Filipa do Moskvy je vnímána jako oficiální návštěva jedné z komor českého parlamentu.

Sněmovna se potom sice od cesty na návrh opoziční TOP 09 distancovala, na její „oficiálnosti“ to ale nic nezměnilo. Filip navštívil Státní dumu na pozvání jejího místopředsedy Sergeje Železňaka a po cestě prezidenta Zemana na konferenci pořádanou blízkým spolupracovníkem ruského prezidenta Putina Vladimirem Jakuninem jde o dalšího vrcholného českého politika, který přijal pozvání osoby figurující na mezinárodních sankčních seznamech.

Právě debata kolem Filipovy cesty pak přesně ilustrovala, proč velvyslanec Schapiro mluví o potížích při orientaci v postojích české reprezentace. Jednotná totiž není ani vládní koalice. Nejvíce kritičtí k Rusku a jeho roli na Ukrajině jsou ve vládě lidovci: prosazovali vládní usnesení odsuzující ruský postup na Ukrajině a jejich ministři se zdrželi hlasování, v němž kabinet schvaloval premiérovi, aby v Bruselu odmítl část sankcí vůči EU. Minulý týden se pak připojili k opozičním TOP 09 a ODS v nejostřejší distanci od Filipovy cesty. O poznání méně čitelná se jeví druhá nejsilnější vládní strana, hnutí ANO, a to zejména proto, že prakticky nemá koncepci zahraniční politiky. Vůbec první zahraničněpolitický dokument, který si nedávno babišovci odsouhlasili, se soustředí výhradně na ekonomické otázky. A ačkoli se k distancování od Filipovy cesty ANO přidalo, sankce vůči Rusku naopak odmítá.

Velmi nečitelně se chová také sociální demokracie. Premiér a šéf ČSSD Bohuslav Sobotka sice Filipovu cestu do Moskvy odmítl, u výletu prezidenta Zemana zčásti placeného u spojenců „nežádoucí osobou“ Jakuninem se ovšem kritického komentáře zdržel. Předseda vlády opatrně lavíruje, protože myslí na vlastní politické přežití. Příští rok na jaře bude na sjezdu ČSSD obhajovat předsednické křeslo a z hlasování o cestě Vojtěcha Filipa do Moskvy vyplynulo, že většině sociálnědemokratických poslanců nebyla až tolik proti srsti. Sice se připojili k usnesení, podle něhož Filip v ruské metropoli nezastupoval českou sněmovnu jako celek, ale už nepodpořili odmítnutí cesty jako takové. Jinými slovy – většině poslanců ČSSD nevadí, když místopředseda dolní komory přijme pozvání ruského politika figurujícího na spojeneckých seznamech nežádoucích osob. Rozdíl mezi těmito postoji ale není zanedbatelný. Američané totiž mají jasno – podle velvyslance Schapira by se západní politici s Rusy na sankčních seznamech scházet neměli.

Premiér se rovněž snaží korigovat odmítnutí „havlovské“ orientace na ministerstvu zahraničí. Lubomíra Zaorálka potřebuje jako jednoho ze svých klíčových vnitrostranických spojenců. Nejde s ním tedy do přímého střetu, podle informací Respektu nicméně na ministra naléhá, aby tvůrce „antihavlovského“ směru odvolal. Zaorálek to však odmítá, Sobotka tedy aspoň posiluje přítomnost alternativních názorů na ministerstvu – proto nedávno řady Zaorálkových náměstků posílil dosavadní náměstek ministra obrany a někdejší analytik Asociace pro mezinárodní otázky Jakub Kulhánek. Právě on byl autorem textu zveřejněného v americkém časopise Foreign Policy, kterým se premiér snažil dokázat, že Česko se nevzdává své transatlantické orientace.

A v tomto duchu by měla i probíhat premiérova americká cesta. Sobotka samozřejmě změnu přístupu Američanů ke své zemi vnímá a ví, co ho čeká. „Bílý dům už svůj rozzlobený vzkaz poslal a lze očekávat, že pan Sobotka si vyslechne své i od dalších významných lidí ve Washingtonu,“ píše Bruce Jackson. Sobotka bude jistě ujišťovat americké partnery, že Česko na havlovský odkaz nezapomíná, zejména v době pětadvacátého výročí pádu komunismu. Otázka zní, zda jeho cesta opravdu něco změní.