Jan Kužvart se tématu holocaustu dotknul jen letmo, když Židy označil za „národ holocaustu“, přičemž o jeho opatrnosti svědčí uvozovky, které použil ve svém textu. Ty ale v případě Izraele dost možná nejsou na místě: židovská katastrofa je skutečně jeden z pilířů kolektivní izraelské identity.

Nacistická genocida se začala pevně zabydlovat v izraelské kolektivní paměti v důsledku soudního procesu s Adolfem Eichmannem, nacistickým zločincem odsouzeným v Izraeli na začátku 60. let. Během řady přelíčení byly předvolány stovky svědků, kteří podrobně vylíčili hrůzy, které v okupované Evropě zažili, a o nichž se do té doby v zásadě mlčelo. Židovská tragédie tak postupně pronikla do veřejného diskurzu, kde našla své pevné místo, jak o tom svědčí každoroční ceremonie během Jom ha-šoa (Dnu památky obětí holocaustu) nebo pravidelné výlety izraelských středoškoláků do Osvětimi.

Je tudíž dobré si uvědomit, že nacistická genocida není pro Izraelce jakási vzdálená minulost – naopak, i dnes je její vliv na izraelskou mentalitu zásadní. Podle nedávného průzkumu si dvě pětiny Izraelců myslí, že je vysoká šance, že by se holocaust mohl opakovat, a že jejich země čelí vážnému riziku zničení. Izrael je zároveň vnímán jako jediná spolehlivá ochrana před dalšími masakry: jeden ze zásadních argumentů pro jeho vznik po druhé světové válce bylo, že právě absence vlastního státu umožnila nacistům uskutečnit jejich záměry.

Mentalita obležení a neustálé hrozby je tedy implicitně přítomná mezi velkou částí izraelské veřejnosti i politické reprezentace. Proto si troufám tvrdit, že Izraelci by v případě skutečně existencionální hrozby, kdy by nepřítel (ať už by jím byl kdokoliv) skutečně úspěšně naplňoval scénář „zahnání Židů do moře“, neváhali své jaderné zbraně použít. Technické obtíže zmiňované Kužvartem (vzhledem k malé rozloze země by Izraelci mohli zasáhnout i své území) by izraelští stratégové dokázali vyřešit, například vedením úderů hluboko do týlu útočících jednotek či použitím méně ničivých typů jaderných bomb a raket.

Kromě otázky pravděpodobnosti použití atomových zbraní je tady ale samozřejmě otázka etická. Kužvartův názor je, že by se Izraelci neměli nikdy uchýlit k této krajní variantě, jelikož by to jen umocnilo prohlubující se morální deficit izraelského státu, ke kterému dochází v důsledku izraelských akcí na okupovaných palestinských územích a dalších kroků. Všechny tyto akce jsou přitom dle Kužvarta nehodné židovského národa a jeho morálních zásad. Kužvartovo další, související stanovisko si zaslouží delší citaci: „Existence Židů se nedá vztáhnout časově ani prostorově pouze na existenci izraelského státu. Stejně jako dnes neexistuje Šalamounův chrám, nemusí jednou existovat ani izraelský stát. Přesto však mohou Židé přežít a uchovat si svoji identitu a intelektuální a duchovní kvality.“ Izrael je tedy podle Kužvarta jenom jednou z možných podob existence židovského národa, který se bez vlastního státu v poslední instanci obejde.

Vztah mezi „izraelstvím“ a „židovstvím“ je složitý a neodvažuji se tvrdit, že můžu nabídnout nějaké autoritativní závěry. Je nicméně očividné, že mezi příslušností k židovskému národu na jedné straně, a k Izraeli na straně druhé, existuje pnutí, které problematizuje Kužvartovy teze. Izraelce a Židy žijící v diaspoře, tj. mimo území izraelského státu, jednoduše nelze plně ztotožňovat. Což není pouze „přirozeným“ výsledkem prosté skutečnosti, že obě skupiny žijí posledních šedesát let v zásadně odlišných podmínkách (opominu nyní rozdíly uvnitř židovské diaspory samotné), což mělo a má pochopitelně vliv v rovině politické, kulturní i sociologické. Rozdíly mezi obyvateli Izraele a ostatními Židy jsou i produktem vědomé snahy izraelských politických elit.

Ty se již během počátku 20. století, kdy začala narůstat židovská imigrace na území tehdejší Palestiny, dnešního izraelského státu, snažily ideologicky oddělit Židy, kteří se navrátili do „biblické kolébky“, od těch, kdo se rozhodli zůstat v diaspoře. Vznikl tak obraz „nového Žida“, odlišujícího se ve svých vlastnostech a dovednostech zásadně od „Žida starého“, tj. toho, kdo odmítnul imigrovat do země prapředků. Tento proces byl součástí nacionalistických snah, které směřovaly k vytvoření autonomního izraelského národa, odlišného od doposud existujících židovských komunit. Jedním z očividných důkazů tohoto procesu je přijetí moderní podoby hebrejštiny jako oficiálního jazyka židovské komunity již během počátku 20. století – přirozenou volbou by přitom byl jidiš, kterým mluvila naprostá většina tehdejších židovských přistěhovalců. Vzkříšením biblického jazyka ale dávali židovští předáci najevo, že píší novou, odlišnou kapitolu, která se řídí vlastní nacionalistickou logikou.

Dnes již mají vztahy mezi Izraelci a Židy žijícími mimo jeho území podstatně harmoničtější podobu než měly před sto lety, velké rozdíly ale přetrvávají. Yael Zerubavel, profesorka americké Rutgers University narozená v Izraeli, ve své knize Recovered Roots: Collective Memory and the Making of Israeli National Tradition líčí, jaký šok zažila po imigraci do USA při kontaktu s tamní židovskou komunitou. Američtí Židé slavili židovský Nový rok, Pesach i další náboženské slavnosti velmi odlišně od toho, jak byla zvyklá z domova. To je jen jednou z mnoha ukázek toho, že pojem „Izraelci“ nelze a priori vnímat jako zcela splývající s kategorií „Židé“.

Když tedy izraelští předáci mluví o udržení „židovského charakteru“ izraelského státu, nemluví o zachování „židovské velikosti“ vycházející z tisícleté historie, ale jednoduše o udržení nacionalistického projektu v situaci, kdy je stále větší procento obyvatel země jiného etnického původu. Často odsuzované kroky izraelských vlád, jako je především dekády trvající okupace palestinských území, skutečně představují morální stigma – ale představovaly by ho i v případě jakéhokoliv jiného národa. Židovské dějiny a duchovno s tím nemají moc co dělat.

Co z toho pro nás v této diskuzi vyplývá? Především to, že by na Izrael neměly být kladeny jiné nároky než na ostatní národy. Okupaci je nutné odsoudit, kroky k omezení demokracie ve prospěch ustanovení etnokracie, vlády jedné etnické skupiny, jasně pojmenovat a kritizovat. Ale Izraelcům by neměla být upírána možnost zabránit svému vyhlazení za použití i těch krajních prostředků, pokud to bude nutné, jen kvůli „židovské morální převaze“. I po demisi izraelského státu by samozřejmě mohli „Židé přežít a uchovat si svoji identitu a intelektuální a duchovní kvality“, jak píše Kužvart – Izraelci ale očividně nikoliv.

Zároveň je samozřejmě zapotřebí, aby Izraelci přijali i další důsledek tohoto postoje, a přestali argumentovat minulým utrpením při obhajobě svých kontroverzních kroků. Jak bylo zmíněno, holocaust hraje zásadní roli v izraelské kolektivní identitě. To ale neznamená, že se poukazováním na vyvraždění milionů Židů dá ospravedlnit šikana Palestinců a výstavba osad na Západním břehu.

Podobně jako Jan Kužvart svůj text zakončím poznámkou pro ty, kdo by mě snad chtěli obvinit z pokrucování židovské historie. Předchozí odstavce rozhodně neznamenají, že odmítám vzít na vědomí dlouhou linii útlaku a nenávisti vůči židovským komunitám, nebo že snad popírám židovský původ většiny obyvatel Izraele. Říkám jen, že argumentovat v diskuzích o izraelské bezpečnostní politice odkazy na ať již holocaust, nebo imperativy židovské morálky, se rovná vytvoření jakéhosi obecného obrazu židovského národa, který se nijak nemění, a který času navzdory existuje ve stále stejných politicko-společenských podmínkách. Dnešní Izrael není bezbrannou obětí, která čelí jisté hrozbě vyhlazení – zároveň ale není ani přímým dědicem židovských tradic formujících se tisíce let v diaspoře, nýbrž moderním národem, byť s komplikovanou historií úzce spojenou s historií židovské diaspory. Dějiny samozřejmě formují současnost, materiálně i mentálně; bylo by ale chybou je s ní zaměňovat.