Pokud bychom brali v úvahu pouze výsledky voleb, musíme konstatovat, že opozice prohrála na celé čáře a jakákoliv analýza je prostě zbytečná. Z téměř 24 000 zvolených místních a okresních zastupitelů je pouhých 18 členy Běloruské národní fronty (BNF), 13 Sjednocené občanské strany (AHP), 21 Běloruské sociálně demokratické strany (Národní shromáždění) (BSDS-NH) a 130 opoziční Strany komunistů Běloruska (PKB). V hlavním městě Minsku, ani v žádném z větších měst nebyl dokonce zvolen z řad opozičních stran nikdo, a to i přes to, že města jsou baštou opozice a lukašenkův režim tu nemá příliš velkou podporu. Příčinou tohoto výsledku není jen skutečnost, že opoziční strany byly schopny najít kandidáty, kteří měli odvahu otevřeně se postavit režimu, pouze pro tři procenta všech obvodů, ale zejména masové zastrašování, manipulace a falsifikace během těchto voleb.

Podobně jako ve volbách parlamentních v roce 2000 i prezidentských o rok později, použila vládnoucí mašinérie všech prostředků k zajištění požadovaného výsledku. Opozičním stranám bylo téměř zcela znemožněno získat zastoupení ve volebních komisích, zhruba třetině opozičních kandidátů nebylo pod různými záminkami umožněno kandidovat (i přesto, že jich většina kandidovala na základě návrhu tzv. iniciativních skupin občanů a ne opozičních politických stran. V obou kategoriích tak nakonec bylo umožněno ucházet se o hlasy voličů 120 kandidátům Sjednocené občanské strany (AHP), 111 kandidátům Běloruské národní fronty (BNF), 220 opoziční Strany komunistů Běloruska (PKB) a 186 kandidátům Liberálně demokratické strany Běloruska). Dostatečně ilustrativní příklad perzekuce opozičních kandidátů je causa místopředsedy Běloruské národní fronty Jury Chadyky, kterého volební komise nezaregistrovala, jelikož ve svém přiznání o příjmech neuvedl honorář ve výši odpovídající 12 americkým dolarům. Podle sdělení Ústřední volební komise nebylo zaregistrováno „pouze“ 762 kandidátů, z nichž ale jistě ne náhodou byla téměř polovina těch, kteří chtěli kandidovat v hlavním městě a čtvrtina v centrech oblastních. Ve více než 90% obvodů tak nakonec kandidoval pouze jeden člověk pečlivě vybraný místními strukturami nejčastěji ze státních podniků, škol či zdravotnických zařízení, kde má režim nad lidmi přímou kontrolu a možnost nátlaku a vydírání. Politické strany, včetně těch zcela či zčásti provládních, zastupovalo pouze 700 lidí (z téměř 26 000 kandidátů).

Pomocí machinací se seznamy voličů a přímých falsifikací bylo v naprosté většině obvodů plánovaného výsledku dosaženo a hned v prvním kole 2. března byl kandidát určený režimem zvolen. Běloruský volební zákon neumožňuje pozorovatelům kontrolovat sčítání hlasů ani získat ověřené kopie protokolů z jednotlivých okrsků a mimo jakoukoliv kontrolu zůstává i procedura tvz. předčasného hlasování, která poskytuje mnoho prostoru pro falsifikace. Více než pětina občanů Minska, kteří se předčasného hlasování zúčastnili, v průzkumu agentury Belapan přiznalo, že tak učinili pod nátlakem svých nadřízených či učitelů.

Nelze se tedy divit, že demokratické opoziční strany označily volby za nedemokratické a zisk několika málo křesel v místních zastupitelstvech, které mají minimum pravomocí, za relativní úspěch. Volby totiž potvrdily či ukázaly několik skutečností, které do budoucna nahrávají spíše odpůrcům milovníka hokeje a běhu na lyžích Lukašenka. Předně si jeho režim neumí získat potřebnou podporu ve volbách jinak než jejich falsifikováním, k němuž podle všech pozorovatelů docházelo v mnohem větší míře než v parlamentních i prezidentských volbách v předchozích letech. Dále není schopen kontrolovat situaci zcela – ve velkých městech opoziční kandidáti neprošli, v menších ale ano a často i s tichou podporou místní nomenklatury. Proti tomuto tvrzení se dá namítnout, že několik málo opozičních zastupitelů nemůže pozici autoritativního vládce ohrozit ale naopak posloužit jako příklad „demokratičnosti režimu“ a nadcházející parlamentní volby či případné referendum o prodloužení prezidentského období může režim pečlivěji „ošetřit“. To je argument v podstatě správný, avšak nezohledňuje relativně velkou výhodu a možnosti na straně opozičních zastupitelů. Velká část z nich totiž byla zvolena relativně velkým počtem hlasů díky aktivní předvolební kampani, akcentující především místní problémy se zásobováním, dopravou, školstvím, životním prostředím a podobně, které Bělorusy trápí ze všeho nejvíce. Mnoho z úspěšných kandidátů se také výrazně liší od těch režimních svým mládím, znalostí cizích jazyků, zkušenostmi a kontakty z Polska, Česka, Švédska a dalších západních zemí. Pokud by se jim podařilo některé z mnoha místních problémů byť jen zlepšit, mají velkou šanci, že získají na svou stranu další voliče a hlavně to bude příklad, o němž se jistě dozvědí lidé další. Pro současného obyvatele budovy bývalého ústředního výboru Komunistické strany Běloruska by to byla další nepříjemná zpráva, kterých v poslední době spíše přibývá.

Poslušný šéf prorežimního odborového svazu Kozik sice již před volbami oznámil, že navrhne Alexandra Lukašenka na třetí funkční období (což zakazuje běloruská ústava) nebo iniciuje referendum, které by mu umožnilo prezidentskou funkci vykonávat dále, všechny průzkumy ale již delší dobu ukazují, že více než polovina Bělorusů si to nepřeje a i kdyby ve volbách, které mají proběhnout v roce 2006, kandidoval, nehlasovala by pro něj ani třetina dotázaných. Aby toho nebylo málo, tak téměř na každého Bělorusa, který podporuje Lukašenkův dlouholetý evergreen sloučení země s Ruskem, připadají dva, kteří by místo toho raději chtěli vstoupit do Evropské Unie. Udržet se u moci Lukašenko může jen za přímé podpory Ruska, pro které je zatím výhodným, ale v žádném případě ne nezastupitelným správcem kraje mezi Kaliningradem a Smolenskem. Podporu Vladimira Putina si musí draze vykupovat odprodejem strategických podniků, což znamená, že má stále méně a méně co nabídnout. A pokud v Kremlu dojdou k závěru, že je třeba jej vyměnit za novou tvář, nebude to pro Moskvu, která má v této oblasti bohaté zkušenosti z minulosti, nijak neřešitelný problém.

Demokratická opozice má v této situaci pouze jedinou možnost – začít vystupovat co nejaktivněji a co největšímu množství lidí nabízet konkrétní alternativy ke způsobům a výsledkům Lukašenkovy devítileté vlády. Působení na lokální úrovni, ať již v místních radách či mimo ně, je pro to nejlepší příležitostí. První zkušenosti a body takto získané bude mít možnost zúročit i v parlamentních volbách v příštím roce. Nestane-li se však nic mimořádného, rozhodující moment přijde s koncem druhého volebního období Alexandra Lukašenka v roce 2006.