Zahraniční politice se v dohodě věnuje jen dvanáct vágních odrážek přilepených až na samotný konec dokumentu. Forma naznačuje, že nešlo o prioritní téma, do textu se promítlo tradičně slabé programové zázemí politických stran v této oblasti.

Kolik zahraničních politik?

Zřejmé je, že v problematickém institucionálním zajištění české zahraniční politiky se žádných velkých změn nedočkáme. Dohoda sice zmiňuje vůli vytvářet a realizovat zahraniční politiku na co nejširší shodě a spolupracovat s parlamentem, jedním dechem však dodává, že za tuto činnost je odpovědná vláda. Pohříchu zde chybí jakákoliv zmínka o prezidentovi, přestože frázi o primární odpovědnosti vlády lze číst jako významné pomrkávání směrem k Hradu.

Nelze však čekat, že by se Miloš Zeman nechal o svoji zahraničněpolitickou úlohu ochudit. První střet se možná odehraje již o samotné obsazení Černínského paláce. S nejvyšší pravděpodobností bude tedy pokračovat evergreen české zahraniční politiky, kdy prezident občas povídá na mezinárodních fórech něco jiného než představitelé vlády.

Z mezinárodních partnerů ČR je ve smlouvě zmíněno pouze Německo. Západní soused je, pravda, naším nejbližším hospodářským partnerem a evropskou těžkou váhou, ale proč zůstávat jen u něj? Vždyť v textu chybí například Slovensko, ale především Polsko. Dle platné koncepce zahraniční politiky mají vztahy Prahy s Varšavou strategický charakter a o významu česko-polských vztahů jsou přesvědčeny i elity zahraniční a evropské politiky, jak ukázaly průzkumy, které mezi nimi naše instituce realizovala. Podceňování Polska tak nejspíš zůstává bolístkou české politiky.

Zcela chybí odkaz na transatlantickou vazbu, ačkoli právě probíhají důležitá jednání o obchodním partnerství mezi EU a USA a běží i celá řada bilaterálních projektů od vědy a výzkumu až po zastupování USA českou ambasádou v Sýrii. USA jsou uvedeny pouze jako mocnost, jejíž účast na zajišťování společné obrany klesá, a o NATO se hovoří jen v oddíle věnovaném obranné politice. Koalice sice vnímá důležitost východního partnerství – snad nejen díky aktuálním událostem na Ukrajině –, ale zcela opomněla tradičně prioritní oblast západního Balkánu.

Unijní politika nadále nečitelná

Pečlivě formulovaná poznámka o připravování ČR ke vstupu do eurozóny ukazuje, že toto téma bude pro v deklaratorní rovině proevropskou vládu stejně výbušné, jako bylo pro Nečasův kabinet. Někteří z ekonomických poradců ANO se ostatně netají nedůvěrou vůči dnešní architektuře eurozóny. Výroky o přijímání společné měny až v momentě, kdy bude ČR připravena a eurozóna stabilizována, jsou uhýbáním upřímné odpovědi, se kterou bude muset exekutiva dříve nebo později přijít. Přitom to je právě nečitelná a obstrukční evropská politika, která ČR příliš neposloužila.

Vláda by si měla vyjasnit, zda naší připraveností je myšleno jen splnění maastrichtských kritérií, nebo i něco více. Přibližování skrze Fiskální kompakt, jehož přijetí vláda „posoudí“, je pouze odstřelováním klamného cíle. Zmínka o zlepšení informování o evropských záležitostech naznačuje, že i sami politici si uvědomují, jak nebezpečný může být růst odporu a lhostejnosti vůči EU a světu v české veřejnosti. Snad realizace tohoto bodu zahájí potřebnou katarzi, bez které mnoho nového v zahraniční politice čekat nelze.