Když se v roce 1991 zhroutila somálská vláda a svět zabodl do rohu Afriky červenou vlaječku „zhroucený stát“, málokdo čekal, že nás bude tento konflikt zaměstnávat dalších 20 let. Současné Somálsko je však bohužel, i přes aktivní politiku OSN, Evropské unie, USA, a v posledních letech dokonce i Číny a Indie, v horší situaci než kdy předtím. V letech 2006-2008 si konflikt vyžádal bezmála 20 tisíc obětí. Na dodávkách potravin ze zahraničí je dnes závislých 2,8 milionu lidí a radikalizace somálských islamistů oprávněně straší státníky mnoha zemí.

Vysvětlení konfliktu v Somálsku je promezinárodní společenství jednoduché. Vláda Siada Barreho byla zkorumpovaná a stranila několika jižním klanům na úkor ostatních. Po kolapsu vlády se klanová rivalita vymkla kontrole a rostoucí popularita islamistů pak řešení konfliktu ještě ztížila. Jinými slovy, kořeny konfliktu je třeba hledat v korupci a ve zneužití klanových struktur populistickými politiky. Islamizace je pak výsledkem aktivity mezinárodních teroristických skupin a radikálních duchovních pocházejících především ze Saúdské Arábie. Taková analýza nutně vede k závěru, že v Somálsku je zapotřebí vytvořit silnou centrální vládu, jejíž transparentnost a klanová vypovede k uklidnění meziklanových sporů, a která bude navíc disponovat vojenskou silou k potlačení islamistických buněk. Jinak řečeno, řešením zhrouceného státu je budování státu.

V kontextu opakovaného selhávání somálské centrální vlády je však nutné zvážit, zda koncept centralizovaného státu, respektive jeho budování, není samo o sobě hlavním faktorem podmiňujícím konflikt. V takovém případě by bylo nutno přistupovat ke korupci, klanové rivalitě a islamizaci jako k symptomům pramenícím ze zavedení jisté formy společenské organizace, ne jako k příčinám konfliktu. Řešení pro Somálsko by se pak muselo hledat v nastavení alternativní struktury vládnutí, tedy řešení zásadně rozdílného od všech hlavních iniciativ podporovaných mezinárodním společenstvím.

Tradiční organizace somálské společnosti

Tradiční somálská společnost byla velice rovnostářská a byla organizovaná podle anarchistických pravidel odspodu. Každá komunita byla samosprávnou jednotkou zodpovědnou za vymáhání práva a pořádku. Rozhodnutí bylo dosaženo po dlouhých diskusích všech dospělých mužů na základě konsenzu. Pod pojmem komunita si však nemůžeme představovat fixní uskupení lidí, ale spíše uskupení stanovené vždy ve vztahu k řešené otázce. Jinak řečeno, přestože hlavním způsobem rozlišení skupin je tradičně genealogie, místo štěpení genealogie, které poskytne klíč k vytvoření skupin, je určeno ve vztahu k danému problému. Klany tedy historicky nefungovaly jako hlavní politické jednotky, ale operovaly společně pouze v otázkách regionálního významu, při nichž bylo nutno formulovat jednotnou klanovou pozici. Vzhledem k nestabilitě politických jednotek nebyla ani jejich vnitřní hierarchie ustálená. Jednotlivci byli vybíráni jako představitelé příslušné skupiny, jejich role byla určena jen pro řešení konkrétní otázky. Každé zásadní rozhodnutí se konzultovalo s reprezentovanou skupinou.

Je tedy jasné, že v somálské společnosti po stovky let fungovaly principy suvereváženost nity ve velmi odlišné formě než v evropském kontextu. Staletí hierarchického politického uspořádání ekonomických a politických záležitostí naučila Evropany vnímat suverenitu jako něco, co může být delegováno formálnímu úřadu. Takový koncept somálská společnost prakticky zcela postrádá. Pokud rozhodnutí mají Somálci respektovat, musí každý ze zainteresovaných jednotlivců mít právo se k problému vyjádřit. Suverenita tedy vždy zůstává v rukách jednotlivce.

Konflikt jako strukturální produkt

Ustavení centralizované vlády tedy v Somálsku vytváří nepřirozenou strukturu, v níž se politika odehrává. Právo a pořádek je v takovém případě administrováno centrálně a komunity ztrácejí možnost uzpůsobit jejich fungování lokáním potřebám. Ještě důležitější však je, že komunity – vzhledem k zavedení monopolu na legitimní použití násilí v rukách státu – ztrácejí možnost chránit se proti zneužití státní moci. Z toho vyplývá, že se v případě takového nebezpečí začínají formovat skupiny dostatečně velké pro kontrolu, popřípadě rezistenci státu. Vzhledem k tradičnímu formování koalic podle genealogických linií není tedy překvapující, že politické strany reflektují jednotlivé klany. Každá z těchto skupin se pak snaží kontrolovat stát pro udržení vlastní suverenity. Po získání moci přichází nutnost ji udržet. Taková potřeba, v kontextu politického prostředí plného nedůvěry, nutně vede k útlaku opozičních skupin. Strach z útlaku tudíž útlak sám vytváří, čímž se celý cyklus uzavře a upevní v politickém systému pro případ změny režimu. Stejně tak jako pro klanovou rivalitu i pro islamizaci somálské populace existuje alternativní vysvětlení. Somálská společnost tradičně vyznává rozdělení polické a náboženské moci. Duchovní se tradičně účastní politiky, nemají v ní však žádné zvláštní postavení. Sdružení politické a náboženské moci se v posledních sto letech vyskytlo pouze dvakrát. Poprvé k němu došlo při povstání šejka Mohamada britskému impériu a podruhé v současnosti, Abdille Hassana proti kdy duchovní jsou na prakticky všech důležitých vedoucích postech ve vládě i opozici.
V obou případech lze spojení náboženské a politické moci vysvětlit jako krok k poslednímu možnému mobilizačnímu prostředku ve chvílích, kdy je somálská kultura a suverenita v ohrožení. V koloniální době se jednalo o silný vnější tlak, dnes tento tlak vyvíjí zvenčí dosazená vláda a množství silných jednotlivců spravujících soukromé ozbrojené složky. Není náhodou, že prvními kroky Unie islámských soudů, která v roce 2006 prakticky ovládla Somálsko, byla radikální decentralizace v tradiční podobě a odzbrojení soukromé armády. Oba kroky přijala místní populace velmi pozitivně. Korupce je dalším důležitým faktorem povzbuzujícím rostoucí islamizaci. Snaha každé ze skupin o získání kontroly nad rozdělováním financí je primárně zapříčiněna vztahem mezi kontrolou financí a vojenskou a politickou mocí. Politické elity se v očích jednotlivých skupin legitimizují nejen vytvořením ochranného štítu v oblasti bezpečnosti, ale také ovlivňováním finančních toků směrem do spřátelených skupin. Zpronevěru státních financí tedy není správné vnímat čistě jako zneužití moci pro osobní zisk, ale do značné míry strukturálně podmíněné chování. Toto strukturálně determinované zpronevěřování je společensky přijatelné, politické elity za něj však v mnoha případech ukrývají zpronevěry pro osobní zisk. Strukturální korupce tak vytváří užitečnou kouřovou clonu pro společensky nepřijatelnou korupci.
Zpronevěřování veřejných financí pro soukromé účely je v Somálsku vnímáno jako silně amorální. Islamisté proto věnují takovému chování značnou pozornost a pro boj s těmito neřestmi jsou vyzbrojeni specifickou formou džihádu zvaným Akbar, který se věnuje boji jednotlivce proti svůdným neřestem okolního světa. Právě tento morální apel poskytuje další prostředek k popularizaci islamistických hnutí. Mezinárodní společenství však těmto příčinám islamizace věnuje jen málo pozornosti. Namísto reforem, které by řešily tyto palčivé problémy, se věnuje aktivitám islamistů, jež jsou opět pouze symptomem radikalizace, a ne její příčinou. Islamisté jsou vykreslováni jako extremističtí šílenci, kteří vládnou rukou teroru, zakazují poslech hudby a jsou nenáviděni prakticky všemi, které neštěstí osudu přinutilo žít na území jimi kontrolovaném.

Nutnost změny přístupu

Alternativní analýza konfliktu v Somálsku vysvětluje, proč aktivita mezinárodní komunity nevede k uklidnění, ba spíše zvyšuje intenzitu konfliktu. V případě, že společenská struktura v navrhovaném institucionálním uspořádání automaticky generuje konflikt, posilování takové struktury logicky nemůže vést k míru. Nutnost revize konceptu státu pro uklidnění krize v Somálsku také podporuje úspěch alternativního státního uspořádání  severosomálského Somalilandu, který je relativně stabilní politickou jednotkou po bezmála dvacet let a ukazuje příklad, jakým by se měla mezinárodní komunita inspirovat. Přes existenci centrální somalilandské vlády, armády a policie, hrají hlavní roli v otázkách práva a pořádku komunity. Somalilandská vláda reálně nedisponuje monopolem na legitimní použití násilí, a neohrožuje tudíž suverenitu komunit, které se řídí tradičními neformálními pravidly. Národní rozpočet pak také není důvodem pro konflikt. Rozpočet pro rok 2010 dosahuje pouhých 61 milionu dolarů, což je v jasném kontrastu s rozpočtem přechodné federální vlády „spravující“ jih země. Pouze Bruselská donorská konference v roce 2009 přislíbila přechodné centrální vládě částku 213 milionů dolarů, tedy bezmála čtyřnásobek celkového rozpočtu Somalilandu. Somaliland s relativně slabou centrální vládou představuje model nekonfliktní koexistence mezi tradiční anarchistickou organizací společnosti a centrálním státem nutným pro zastupování somalilandských zájmů namezinárodní scéně. Právě takový model má podle této analýzy šanci přinést do Somálska mír a stabilitu po dvou desetiletích krvavé občanské války.

Alternativní analýza konfliktu v Somálsku vysvětluje, proč aktivita mezinárodní komunity nevede k uklidnění, ba spíše zvyšuje intenzitu konfliktu. V případě, že společenská struktura v navrhovaném institucionálním uspořádání automaticky generuje konflikt, posilování takové struktury logicky nemůže vést k míru.

Zdroje:

• Besteman, Cathrin, 1996. ‘Representing violence and „othering“ Somalia’, Cultural Anthropology, 11 (1): pp. 120-133
• Halden, Peter, 2008, ‘Somalia: Failed State or Nascent States-System’, FOI Somalia Papers: Report 1, accessed at http://www.foi.se/upload/projects/Africa/FOI-R 2598.pdf on 16/3/2010
• Kaplan, Seth, 2010. ‘Rethinking State-building in a Failed State’, The Washington Quarterly, 33 (1) : pp 81-97
• Lewis, Ioan M., 1961. ‘A Pastoral Democracy: a study of pastoralism and politics among the northern Somali of the Horn of Africa’. London and New York: Oxford University Press, for the International African Institute