ANALÝZA Ve vídeňském Hofburgu vítali tento týden okupanta Krymu, ruského prezidenta Vladimira Putina, s otevřenější náručí, než se velké části zemí EU a USA zdálo přijatelné. A přestože i ve Vídni uslyšel Putin „povinnou“ kritiku anexe ukrajinského Krymu, Rakušané hlavně podepisovali výhodné kontrakty. Výhodné pro Moskvu, výhodné pro Vídeň. Mezi nimi i připojení Vídně k projektu South Stream. Výstavbu plynovodu přitom Brusel před několika dny zakázal. Rakousko zjevně doufá, že ne nadlouho. A právě Vídeň se má stát pro Prahu partnerem, s nímž si má podle představ šéfa diplomacie Lubomíra Zaorálka vybudovat podobně silné vazby, jako má se Slovenskem, Polskem či Německem. Prý to však není „pružná“ a k odkazu neutrality mezi Západem a Východem se hlásící rakouská politika, co by mělo Vídeň a Prahu spojovat. „Tam se neshodneme,“ říká Zaorálek. „Pro Českou republiku není neutralita řešení. Máme jinou zkušenost než Rakušané, kterým dala Moskva už v roce 1955 možnost se svobodně rozvíjet, my jsme ji získali až v roce 1990.“ Vídeň je podle Zaorálka „někde jinde“ v otázce Ukrajiny, ovšem v jiných oblastech, například sociální politice a v úspěšném boji proti nezaměstnanosti, může být vzorem. Proto chce Praha vztahy s Rakouskem povýšit na úroveň „strategického partnerství“. „Dosud bylo Rakousko na okraji zájmu, přestože věci jako rozsah obchodu, turistiky, bankovnictví nebo zájmy na Balkáně z nás dělají přirozené partnery,“ říká ministr.

Vyhnanci jsou tabu

To, čemu se chce Zaorálek v budování vztahů s Vídní vyhnout, je řešení Benešových dekretů a otázky vyhnanců. Úvahy, že by se podobně jako v 90. letech s Německem vyjednávala i s Rakouskem deklarace, která by řešila minulost, šéf české diplomacie odmítá. „Necítím důvod opakovat v rakouskočeské relaci to, co bylo zřejmě potřebné učinit v relaci německočeské. Je to zcela jiná situace,“ tvrdí ministr. Podobně to podle něj cítí i jeho rakouský protějšek, 28letý Sebastian Kurz. „Cílem je udělat z Rakouska podobně silného partnera, jako se podařilo získat v minulých letech v Polsku. Je to vysoký cíl, ale má reálný základ,“ přitaká jeden vysoký diplomat z Černínského paláce. „Důraz na Rakousko je viditelný. Varšavská diplomacie je z toho nervózní,“ míní Vít Dostál, ředitel analytického oddělení Asociace pro mezinárodní vztahy. Ministr však jedním dechem dodává, že ani vztahy s Polskem, ani s visegrádskou čtyřku nechce oslabovat. „Nepřipadalo mi šťastné, abychom vytvářeli nějakou alternativu středoevropské spolupráce, v níž by nebylo Polsko. A to říkám ve Vídni jasně,“ tvrdí. „Nerad bych ztratil Poláky jako spojence, mně je Polsko velice blízké.“ Zaorálek se také nechce spoléhat na speciální vztahy Prahy s Washingtonem. „Strategické partnerství s USA není plně možné. Je to, jako kdyby se chtěla myška kamarádit se slonem,“ říká Zaorálek. Ovšem o vytlačování USA z Evropy nemůže být podle něj řeč. „Spojených států v Evropě dnes moc není. Kdo by chtěl méně USA, tak nevím, co by chtěl,“ uvádí ministr, podle něhož je nutné, aby Evropa posílila své pozice. „V 90. letech mi jeden německý poslanec při debatě o bezpečnostních otázkách říkal, že jsme v situaci, kdy to za nás Američané platí, tak bychom měli být zticha a moc se neozývat,“ vzpomíná. „Musíme se zbavit naší evropské nedostatečnosti, neschopnosti reagovat na krize v našem okolí, nebýt kulhavou nohou transatlantické spolupráce.“

Lidská práva ano, ale jiná

Ani v otázce lidských práv se podle Zaorálka Černínský palác neotáčí zády k dosavadní „havlovské“ tradici, kdy Česko platilo za jednu z nejviditelnějších zemí při podpoře disidentů a prodemokratických skupin v nesvobodných státech. Naráží tak na hlasitou kritiku své dubnové cesty do Číny; ochránci lidských práv mu vyčetli, že Pekingu „poklonkoval“. „Nevím, o jakém přehodnocení české politiky v této oblasti je řeč. Návštěva Číny nebyla spojena s žádným obratem v otázce problematiky lidských práv. Byl jsem v Číně mnohokrát a nikdy jsem debatě o lidských právech nevěnoval tak velký prostor jako v dubnu.“ Něco však měnit chce. „Jde nám o lidská práva v širším slova smyslu. Nemůžeme obchodovat s někým, kdo nedodržuje standardy práce či ochrany životního prostředí. Pokud to někdo nedodržuje, pak se dostává do pozice toho, kdo má jednostrannou výhodu a je to problematický partner. Já jsem Čínu kritizoval ve více oblastech, než byla kritizována dřív.“ Podle Zaorálka můžeme lidská práva nejlépe prosazovat v „našem civilizačním okruhu“, jinde už to prý chce strategii. Mluvit se má s každým, svůj pohled však nemáme mimo Evropu vnucovat. Sám má zkušenosti s KLDR, kde svého času na žádost Soulu pomáhalo Česko s pokusem o transformaci. „Když jsem byl v Severní Koreji a měl tam vystoupení před těmi despoty, řekl jsem jim, že začátkem je zastavit mučení a přestat zavírat lidi do táborů. Vyslechli mě.“ Dodává však, že z vývoje v KLDR má bezútěšný pocit. Zaorálkovy pokusy jinak pojmout téma lidských práv neodsuzují ani lidé, kteří stáli blízko Václavu Havlovi. „Nedá se říci, že by dialog s představiteli režimů, které lidská práva porušují, byl vždy neefektivní. Někdy opravdu vede k propuštění části vězněných aktivistů a disidentů,“ říká Šimon Pánek, ředitel společnosti Člověk v tísni. „Nesmí to ale znamenat zastavení či omezení podpory těm, již v těchto zemích usilují o dodržování lidských práv,“ říká Pánek.V praktické podpoře obrany lidských práv se dosud nic nezměnilo. „Česko vneslo do evropské debaty principiálně otázku lidských práv. Bylo by obrovská škoda, kdyby česká diplomacie tento rozměr ztratila,“ tvrdí Pánek.