K popření takovéhoto argumentu nestačí jen odkázat na bohatou arabskou literaturu, protože literatura je to sice bohatá, ale v arabském světě čtou lidé minimálně a ten, kdo odpálil raketu nabudovu, v níž se právě dusil kouřem americký velvyslanec, asi nebyl horlivým čtenářem egyptské feministické literatury či staroarabských básní. V případě libyjské společnosti, kde je velká část obyvatelstva chudá, možná ani číst neuměl. Na popření argumentu Arabů „skákajících metr vysoko“ nestačí ani poukázání na mírumilovný súfismus coby alternativu k tvrdému salafismu, už jen proto, že súfijské svatyně se v porevoluční Libyi opakovaně mění v haldy sutin pod nájezdy fanatických salafistů. Taky nestačí argument, že jde o čin menšiny. Pak by se totiž vtírala otázka, proč této menšině umírněná většina v jejím konání nezabránila. V Benghází je k tomu účelu zbraní stále dost.

Platí ale i argumenty z druhé strany. Arabská kultura má co nabídnout. Mírumilovný súfismus existuje, je v Libyi živý a místní lidé jsou ochotni hroby svých svatých bránit se zbraní v ruce, jak ukázalo zabití tří salafistů, snažících se zničit jednu ze svatyň. Že čin vrahů amerického velvyslance neschvalují všichni Libyjci, dokazují ti, kteří veřejně kondolují blízkým zabitých pracovníků amerického konzulátu a odsuzují, co se stalo. Generalizace o jakési temné arabské primitivnosti tudíž neodpovídá realitě. Nově se rodící libyjská elita ale dosud není v pozici, aby mohla dostatečně ovlivnit, co se děje na ulici. Libye je v extrémní situaci, armáda teprve vzniká a je slabá, stejně jako policie. Není, kdo by dav zkrotil. To, co vidíme a budeme ještě asi dlouho vídat, bude často to nejhorší, co se v libyjské společnosti nachází.

Historie nezná „kdyby“ a my můžeme jen hádat, jak by to v Libyi dopadlo, pokud by NATO neintervenovalo. Proto také není možné srovnání počtu mrtvých či míry utrpení, za kterým by stál Kaddáfí, pokud by mohl dokončit pomstu, kterou na povstalcích rozpoutal, a počtu mrtvých, které přinesla intervence NATO a následné budování libyjského státu v podstatě od nuly.

Řešení? Negeneralizovat. Poselstvím budiž, že to, co se stalo, je odporné (stejně jako zabití zajatého Kaddáfího, které se odehrálo ženevským konvencím navzdory), ale ne, že „všichni muslimové jsou špatní“. Je na každém čtenáři, aby se rozhodl, zda je v arabském světě lepší pořádek vykoupený minimálním pokrokem pod tvrdou rukou diktátora nebo divoká jízda na horské dráze zvaná budování občanské společnosti a státu od nuly. Co si myslíte vy?