Rozšíření v roce 2004 bylo oslavováno evropskými politickými elitami jako historická tečka za poválečným rozdělením Evropy, veřejnost (především ve starých členských zemích) však jejich nadšení nesdílela. Přechodná opatření zakotvená v přístupových smlouvách vzbudila debaty o členech první a druhé kategorie. Ve srovnání s tzv. ochrannými klausulemi uvalenými na Bulharsko a Rumunsko byla však ještě velmi mírná. V případě těchto dvou balkánských zemí se politické špičky evropských zemí přiklonily ke značně rezervovanému veřejnému mínění a ani nové země (včetně ČR) neměly chuť, sílu natož odvahu se na stranu nových zemí postavit právě ve věci ochranných klausulí.

Šestadvacátý a sedmadvacátý člen EU trpí objektivně markantními nedostatky v oblasti vymahatelnosti práva, korupce, veterinárních standardů i ochrany menšin. Je však otázka, zda by nebylo bývalo lepší vstup Rumunska a Bulharska raději o rok odložit, než podřídit jejich existenci pod tříletou kuratelu Evropské komise, která může na základě zmíněné klauzule zastavit či omezit finanční toky do nových zemí, bude-li mít pochybnosti o efektivním vynakládání unijních prostředků. Situace, kdy 25 členů de facto hlídá zbylé dva členy téhož klubu, je těžko slučitelná s principy evropského integračního procesu, v němž všichni kontrolují všechny.

Přechodná opatření nejsou v rozšiřování ES/EU ničím novým. K prvnímu rozšíření došlo až dvacet let po zahájení integračního procesu a je logické, že obě strany musejí mít nějaký čas adaptovat se na vzájemné soužití. Přechodná opatření na volný pohyb pracovních sil byla uvalena na Španělsko i Portugalsko, dotýkají se i nás. Je dobré, že se česká vláda chová důsledně a nebude jej uplatňovat na nové členské státy, usiluje-li o jejich celkové zrušení.

Příklad zatím posledního rozšíření – které může být i posledním rozšířením vůbec – otevírá mnoho varovných otázek a nejasností. Nedostává pojem „přechodné období“ až příliš široký význam, zahrnuje-li omezení tak základních práv vyplývajících z členství, jakým je volný pohyb zboží (především potravin)? Zpochybňuje-li klauzule rozsudky soudů nových členských zemí tím, že nemusejí být uznávány v jiných unijních státech, nepodkopává se tak třetí pilíř tzv. maastrichtského chrámu? Nejde o narušení právních principů unie, bude-li o plnění či neplnění závazků plynoucích z členství rozhodovat jen Evropská komise, která může následně zastavit finanční pomoc, a nikoli soudní dvůr?

Podmínky členství Rumunska a Bulharska mohou být precedentem pro přístup dalších, méně hospodářsky vyvinutých zemí do EU. Lze pochybovat o tom, že by hrdí Turci podobně tvrdé vstupní podmínky vůbec akceptovali. Evropská budoucnost Balkánu, dnes prakticky „obklíčeného“ zeměmi Evropské unie, je také ve hvězdách. Ztracená motivace k členství, jejíž demokratizační, transformační a stabilizační potenciál je nesporný, může vyvolat výraznou společenskou a politickou nejistotu v těchto zemích. Evropská unie by se měla co nejrychleji rozhodnout, jakou kvalitu vzájemných vztahů zemím ve svém nejbližším okolí nabídne, nebude-li to perspektiva členství. Dosavadní Evropská politika sousedství je pro Balkán nevyhovující a málo motivující. Kandidátské země v regionu (Chorvatsko a Makedonie) by měly mít jasnější představu o tom, co je čeká a kam směřují. Také Srbsko, Černá Hora, Albánie a Bosna a Hercegovina, které se dříve či později pro nějakou formu evropské integrace mohou rozhodnout, by měly vědět zda unie přijímá či nepřijímá nové členy a zda mohou například usilovat o vstup do Evropského hospodářského prostoru.

Neméně podstatná je i otázka veřejného mínění uvnitř unie. S šesti či ještě s dvanáctičlenným společenstvím bylo snadnější ztotožnit se než s unií sedmadvaceti států – málokterý občan EU navštívil alespoň třetinu jejích zemí. Nepodceňujme ani fakt, že si Francie zákonem stanovila, že jakékoli další rozšíření musí schválit voliči v referendu – podle výzkumů veřejného mínění by ve Francii neprošla souhlasem veřejnosti ani jediná z nových členských zemí.

Nejnovější rozšíření unie znamená přidání další, nižší rychlosti již dnes de facto vícerychlostnímu integračnímu procesu (eurozóna, Schengen). Věřme, že nové země brzo přeřadí na vyšší rychlost.