Dva pilíře nové doktríny

Nová bezpečnostní strategie je postavena na dvou pilířích: „podpoře svobody, spravedlnosti a lidské důstojnosti“, tedy na silném morálním zakotvení cílů zahraniční politiky, a na „střetu se současnými výzvami prostřednictvím vedení rostoucí komunity demokracií“, tedy na zdůraznění multilaterálního přístupu při současném zachování vedoucí role Spojených států.

Již tyto dva základní pilíře svědčí o tom, že Bushova administrativa prošla v uplynulých letech ve svých představách o výkonu zahraniční politiky podstatnou proměnou. Předchozí dokument, ovlivněný národní krizí po 11. září 2001, byl často označován za revoluci v americké bezpečnostní politice. Nyní se prezident Bush oklikou dostává v mnoha ohledech k tomu, na čem byla americká politika založena po desetiletí.

Obdobné hrozby, jiné prostředky

Nová strategie definuje obdobný soubor bezpečnostních hrozeb jako dokument z roku 2002. Na prvním místě v pomyslném žebříčku stojí ohrožení zbraněmi hromadného ničení, na druhém mezinárodní teroristické organizace a na třetím (jako zdroje pro vznik bezprostředních hrozeb) režimy, které utlačují své obyvatele, a regionální konflikty. Ostatní hrozby, jako šíření nakažlivých chorob či energetická závislost, jsou pak zmíněny v různých souvislostech v textu (zcela opomenut je však například problém globálního oteplování).

V samotné definici hrozeb a jejich uchopení lze však oproti původnímu textu i oproti reálné politice Bushova týmu v prvním volebním období nalézt některé podstatné rozdíly. Při identifikaci hrozeb se objevuje silný morální apel, při definici přístupu k nim pak důraz na multilaterální řešení a na primárně diplomatické nástroje.

Strategie propojuje nedostatek svobody a demokracie ve světě s aktuálními bezpečnostními hrozbami. Za zájem Spojených států proto považuje angažování při potírání „tyranských režimů“ (KLDR, Írán, Sýrie, Kuba, Bělorusko, Barma, Zimbabwe) a budování efektivních demokracií. Strategie však (bezpochyby v reakci na kritiku Irácké kampaně) uvádí, že svoboda nemůže být prosazena silou, ale postupnou diplomatickou aktivitou. Hovoří přitom o nástrojích velmi podobných boji s komunismem v období Studené války – upozorňování na porušování lidských práv, podpoře demokratických hnutí, zahraniční asistenci a především přesvědčování ostatních států a mezinárodních institucí k zapojení do demokratizačního úsilí.

Obdobný přístup je cítit v kapitole věnované regionálním konfliktům, například v súdánském Dárfúru, Kolumbii či Ugandě. Strategie uvádí, že některé z těchto konfliktů představují hrozbu pro „širší zájmy a hodnoty“, které ospravedlňují i vojenskou intervenci. Ta by měla být nicméně provedena jednotkami v multilaterálním rámci, např. jednotkami NATO.

Nakonec i střet s terorismem je oproti původnímu dokumentu chápán mnohem silněji na úrovni ideologického zápasu, než ozbrojeného konfliktu. Za jeden z hlavních zdrojů terorismu je považován nedostatek politických svobod v některých zemích a jako dlouhodobá léčba pak „duch demokracie.“

Útok na Írán?

V souvislosti se zbraněmi hromadného ničení je však nová strategie poněkud ostřejší. V tomto ohledu identifikuje zejména nutnost donutit Írán a KLDR k zastavení výroby jaderných zbraní a zamezit šíření štěpných materiálů, které se mohou dostat do rukou teroristických organizací.

Velmi silná rétorika je použita zejména vůči Íránu. Dokument přímo uvádí, že pouze úspěch diplomatického jednání, ve smyslu podřízení se podmínkám Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, může odvrátit konflikt. Írán je zároveň označen za sponzora terorismu, který ohrožuje Izrael a utlačuje svobodu svých obyvatel. I kvůli tomu je stanovena za konečný cíl Washingtonu změna politického režimu.

Oslabený koncept preempce

Máme tedy očekávat americký útok na Írán? Zatím ne, a to právě díky Bushově ponaučení z dosavadní politiky, jehož výsledky jsou shrnuty v nové strategii. Jedním z kritizovaných aspektů dokumentu z roku 2002 byl koncept preemptivní války, tedy útoku proti hrozícímu nebezpečí před vlastním napadením. Tento koncept vyvolal kontroverzi zejména proto, že byl záhy použit pro ospravedlnění války proti Iráku.

Nová strategie doslovně uvádí, že „role preempce v národní bezpečnostní strategii zůstává nezměněna.“ Nelze si však nevšimnout velmi pečlivé formulace, která původní znění značně oslabuje. Koncept preempce se vyskytuje v textu pouze v souvislosti s řešením hrozby zbraní hromadného ničení a dokument navíc klade důraz na vyčerpání všech diplomatických možností „v součinnosti s klíčovými spojenci a regionálními partnery“ před uplatněním práva sebeobrany.

Důsledky doma a v zahraničí

První reakce na novou bezpečnostní strategií se teprve objevují, ale již nyní lze předpokládat některé výhrady doma i v zahraničí.

Silný morální apel bude pravděpodobně trnem v oku realistickému křídlu Republikánské strany (např. senátor Hagel či vlivný Henry Kissinger), jehož představitelé budou považovat důraz na lidská práva a prosazování demokracie po celém světě za příliš nákladnou politiku na úkor skutečných národních zájmů Spojených států. Neokonzervativním jestřábům (např. viceprezident Cheney či postavy v pozadí jako je Richard Perle) bude vadit příliš velký důraz na diplomatické prostředky a potenciální omezení samostatného rozhodování Spojených států o zahraničně-politických akcích. Demokratická opozice pravděpodobně označí dokument za pokračování Bushovy doktríny preventivní války, zejména s ohledem na pasáž o Íránu.

Dikce bezpečnostní strategie představuje dobrou vábničku pro americké spojence v zahraničí, zejména pak v Evropě, kde bude dobře rezonovat důraz na zapojení partnerů do řešení světových bezpečnostních problémů. Strategie jistě nebude mít pozitivní ohlas v zemích, které přímo kritizuje, a to nejen v Íránu, který je označen přímo za hrozbu, ale také v Rusku, Číně, Egyptě a dalších arabských zemích, o kterých se dokument zmiňuje přímo či nepřímo v souvislosti s nutností šíření demokracie a dodržování lidských práv.

Konec Bushovy revoluce?

Nová bezpečnostní strategie dokumentuje posun americké exekutivy směrem k více kooperativní a mnohem šířeji založené bezpečnostní politice. Při jejím čtení by se zdálo, že Bush završil svou velkou cestu zahraniční politikou. Vzpomeňme si, jak v průběhu kampaně v roce 2000 kritizoval svého předchůdce za idealistický důraz na nation-building, za intervence Spojených států do zón bez strategických zájmů (Haiti, Somálsko, Bosna) a jak v bezpečnostní strategii z roku 2002 dal najevo, že Spojené státy budou jednat na mezinárodní scéně samy podle svého uvážení. A nyní? Spojené státy jsou podle nové strategie připraveny šířit demokracii po celém světě, zapojit se (stejně jako v Iráku) do nation-building a dokonce spolupracovat s ostatními státy a institucemi na šíření demokracie.

Dobrá zpráva pro svět? Uvidíme. Do jaké míry budou Spojené státy následovat tento přístup i při výkonu skutečné zahraniční politiky je otázka, na jejíž zodpovězení si budeme muset ještě počkat.