Volby v okrsku Al Matn byly dramatičtější. Proti sobě zde stanuli kandidáti ztělesňující konkurenční frakce křesťanských maronitů. Amín Džumajjil, šéf strany Katáib, bývalý prezident a navíc otec zavražděného ministra průmyslu Pierra Džumajjila ztratil parlamentní křeslo o pouhých 400 hlasů (asi 0,5%) ve prospěch kandidáta Awnovského proudu Kamila Chúrího.

Předkolo prezidentských voleb

Výsledky volebního souboje v Al Matn mají ovšem dalekosáhlejší dopad, než kdo obsadí jedno parlamentní křeslo. Znamenaly důležité poměřování sil uvnitř křesťanské komunity v Libanonu před nadcházejícími prezidentskými volbami, plánovanými na září tohoto roku.

Politické schizma křesťanů motá hlavu politikům i maronitskému patriarchovi, který vyzval své ovečky k sjednocení řad. Rivalita Džumajjila a Awna, kteří jsou považováni za favority na prezidentský úřad, ale naopak nabírá na obrátkách a jejich příznivce během voleb pro jistotu oddělovala armáda.

Nabere libanonská politika kurz na Damašek nebo se udrží prozápadní kurz současné vlády Fuáda Siniory? Doplňující volby nepřinesly odpověď na zásadní otázky, ani nepřispěly ke smíření politické scény Naopak spíše prohloubily propast mezi opozicí a vládou a hrozí, že se dále bude prosazovat dvojí politické vedení, které se vzájemně neuznává a nekomunikuje.

Hizballáh volby bojkotoval, svým souhlasem je neposvětil prezident Lahúd, jak by se podle ústavy slušelo, ani předseda parlamentu a vůdce strany Amal Nabíh Barrí, takže není jasné, zda noví poslanci do lavic parlamentu, který je od prosince paralyzován bojkotem opozice a neschází se, vůbec usednou.

Pro-syrská opozice a Hizballáh trvají na předčasných parlamentních volby a na sestavení vlády národní jednoty, kterou kladou jako podmínku nalezení dohody o budoucím prezidentovi. Část libanonské veřejnosti se na druhou stranu obává, že sestavení vlády spolu s Hizballáhem povede ke zrušení ústavní lhůty a odložení prezidentských voleb. Vládní proud sice disponuje dostatkem hlasů ke zvolení prezidenta, nicméně potřebuje opozici k tomu, aby se parlament k tomuto úkonu vůbec sešel.

Jako obvykle se v Libanonu nehlasuje pro politický program ani ideologie, ale spíš pro famílie a klany. Někteří politologové označují Libanon optimisticky za multi-kulturní a multi-konfesionální zemi, trefnější je spíše označit ho za sektářský. Ústava stanovuje, že prezidentem republiky je volen maronitský křesťan, premiérem sunnitský muslim a předsedou parlamentu šíita.

Na první pohled to vypadá jako idylické rozdělení podílu jednotlivých náboženství na výkonu moci, ve skutečnosti tato zásada znemožňuje politice v Libanonu vymanit se z kruhu sektářství a rodinných mafií. Fakt, že Libanon je demokratická země, kde na rozdíl od velké většiny zemí regionu probíhají svobodné volby, nezbavuje Libanon problémů zděděných z dob občanské války.

Symbolické referendum o tribunálu

Dalším tématem,o němž se prostřednictvím těchto voleb hlasovalo, je konání mezinárodního soudního tribunálu s osobami zodpovědnými za atentát na premiéra Rafíqa Al Harírího. Prozápadní vládní blok prezentoval volby jako referendem „Ano či ne Sýrii“. Předvolební kampani dominovaly portréty „mučedníků“ nezávislého Libanonu – zavražděných proti-syrských zákonodárců i novinářů. Saad Al Harírí, syn zavražděného premiéra a šéf strany Al Mustaqbal, vyzval lid Bejrútu, „aby se nikdy nevzdal a nezaprodal svou čest“.

Za protivníka v těchto volbách označil režim v Damašku, když na předvolebním mítinku prohlásil „Nemáme protivníků v Bejrútu, sok Bejrútu je známý, je to vrah Rafíqa Al Harírího, Walída Ídú a ostatních mučedníků bloku 14. března“. Předseda Hnutí demokratické obnovy Nasíb Lahúd zase vyzval voliče, aby hlasem pro Amína Džumajjila „vyjádřili svůj odpor zločinu a vraždám bez ohledu na své politické přesvědčení a názory.“ Svou strategii vystihl tento proud heslem „Naše demokracie je odpovědí na Vaše zločiny“.

Odhodlání pro demokracii je na Blízkém východě pozitivní vlaštovkou, nicméně za současné situace působily volby spíše jako cenný průzkum veřejného mínění, než že by nabízely východisko z politické krize. Bez ochoty k dohodě není ani demokratický proces samospasitelný.