Na první pohled může těšit skutečnost, že volební účast nebyla výrazně nižší při minulých volbách do EP. Na druhou stranu je však i nepatrný pokles zájmu o EP v ČR zarážející, neboť volby se konaly v době předsednictví, kdy se obecně o evropských tématech hovoří mnohem více, než kdykoliv v minulosti. Volby zároveň hrály testovací roli před podzimními předčasnými volbami a vyšší volební účast slibovala i rozsáhlá, inovativní a interaktivní upozorňovací kampaň samotného Parlamentu. 28.22 %[2] voličů dostavivších se k volebním urnám lze tedy považovat za veliký neúspěch. Přes výkon předsednictví, který veřejností díky poměrně rozsáhlému mediálnímu pokrytí výrazně resonoval, nemají občané o Evropskou unii (EU) větší zájem. České předsednictví tak pravděpodobně propluje bez výraznějšího efektu na informovanost a postoje veřejnosti vůči EU.[3] Ani předvolební kampaň, která u všech politických stran, jež získaly mandát, buď žádný programový obsah neměla, nebo se v drtivé části dotýkala domácích témat, nedokázala přitáhnout davy voličů. A to přes skutečnost, že řada lídrů již mobilizovala voliče i vzhledem k blížícím se předčasným volbám.

Volební úspěch Občanské demokratické strany (ODS) bylo možné do značné míry anticipovat, neboť právě voliči této strany se rekrutují z řad občanů, kteří mají dlouhodobě na evropskou integraci pozitivní názor. Elektorát ODS je navíc poměrně disciplinovaný a proevropštější programová profilace, odklon od názorů prezidenta Klause i stmelení strany v měsících po prosincovém kongresu straně k volebnímu úspěchu bezesporu napomohly. Kandidátka občanských demokratů navíc mohla přitáhnout sympatie voličů po přetrhnutém předsednictví, neboť jej vedla vláda pod vedením Mirka Topolánka.

Sociální demokracie (ČSSD) druhému místu a značnému odstupu za ODS nepřikládá veliký význam. Elektorát ČSSD evropská témata příliš nezajímají[4] a vedení strany počítá s tím, že hlavní boj o voliče se svede až v říjnových předčasných volbách, kdy se bude hrát o výši důchodů, poplatky ve zdravotnictví a podobu daňové politiky.

Komunisté jednoznačně profitovali z disciplinovanosti svého elektorátu. Na druhou stranu je i u nich znát úbytek voličů, zaměříme-li se na absolutní čísla. Zatímco ve volbách do EP získali 335 tisíc hlasů, v podzimních krajských volbách[5] to bylo 438 tisíc a v minulých volbách do EP 472 tisíc. Zůstane-li tento trend zachován, mohou se již při podzimních volbách propadnout pod 10 % hlasů.

Na druhou stranu lze předpokládat, že právě komunistům a ČSSD odebrala hlasy Jana Bobošíková, jejíž 4,26 % je bezesporu největším překvapením voleb. Program[6], který se však jen okrajově dotýká reálné práce poslankyně/poslance v EP, zkombinovaný s výrazným vystupováním a kandidaturami do několika veřejných funkcí, nejspíše přinesl přízeň protestních voličů, kteří byli ochotní nevhodit hlas ČSSD či komunistům, pro které by pravděpodobně hlasovali ve volbách do Poslanecké sněmovny. Úspěch „strany diváků pořadů Michaely Jílkové“ se na podzim opakovat nebude. Pokud se však Jana Bobošíková udrží v povědomí veřejnosti, může myslet na kariéru podobnou Rakušanu Hans-Peteru Martinovi.[7]

Risk KDU-ČSL uspořádat těsně před volbami zásadní sjezd vyšel a zvolení staronového předsedy mohlo mít mobilizační efekt na velmi disciplinované kmenové voliče křesťanských demokratů. Zuzana Roithová se navíc zaskvěla věcností a informovaností v předvolebních debatách. Podobně jako i komunistů však voličů KDU-ČSL v absolutních číslech ubývá a hlavní souboj tak strana svede v podzimních volbách, kdy bude navíc soupeřit s novou stranou vycházející z jejího lůna.

Zarážející je neúspěch Strany zelených. Výsledky navíc naznačily, že voliči ve velké míře neutekli k dalším dvěma zeleným formacím, jejichž volební pokusy skončily fiaskem.[8] Přibližně 67 tisíc hlasů pro všechna zelená uskupení ukazují, že pevný „zelený“ elektorát v ČR není a pravděpodobně ani dlouho nebude. Zelené dostali před třemi lety do vysoké politiky liberálně orientovaní vzdělaní voliči měst, kteří dříve důvěřovali Občanské demokratické alianci nebo Unii svobody. A právě ti se odhodlali v evropských volbách zariskovat a volit další menší formace – možná i proto, že dokázali přesně oddělit význam evropských voleb od voleb národních.

„Zelení“ voliči se mohli z části přiklonit k ODS, která přetírá svoji euroskeptickou fasádu. Zeleným bezpochyby sebraly hlasy i strany Věci veřejné, Evropská demokratická strana (EDS), Starostové a nezávislí nebo Sdružení nezávislých kandidátů – Evropští demokraté (SNK-ED). Věci veřejné zaujaly rozsáhlou kampaní, bez které by neměly šanci na úspěch, neboť jsou spjaty pouze s komunální politikou na Praze 1, kde také tato strana v eurovolbách získala 9 % hlasů. Starostové a nezávislí také těžili z podpory ve „svých“ regionech (Zlínsko – 4,5 %), ale stejně tak i z kreditu lídra kandidátky – senátora Jaromíra Štětiny. V případě EDS a SNK-ED se ukázalo, že k úspěchu v evropských volbách již nestačí vytvořit stranu, která jako svůj hlavní klad staví pozitivní a fundovaný pohled na evropskou integraci ukotvený v pravém středu politického spektra.

Výsledky Strany svobodných občanů (SSO) a Libertas potvrzují podobnou tezi i v případě skeptického pohledu na Evropskou unii. Lisabonská smlouva jako samostatné téma voleb nezabrala a třebaže Václav Klaus je pro české občany dlouhodobě nejdůvěryhodnějším ústavním činitelem[9], s jeho názory na evropskou integraci souzní – při pohledu na výsledky evropských voleb – pouze 2,1 % občanů.[10]

Pro stav demokracie v ČR rozhodně není dobrou zprávou skutečnost, že rasistická Dělnická strana získá 761.000 korun ze státní pokladny díky 1,07 % získaných hlasů. Pozornosti by neměly uniknout výsledky Dělnické strany v několika konkrétních lokalitách. Uskupení Tomáše Vandase nejvíce zabodovalo na Sokolovsku, Teplicku a Mostecku, přičemž v Krupce nebo Bílině získalo téměř 8 % hlasů. Takový výsledek jasně ukazuje, že v daných oblastech volily radikály i jiné skupiny obyvatelstva než holohlavá mládež.[11] Dělnická strana má tedy potenciál se v daných oblastech etablovat na komunální úrovni a vzrůst v pevnější a stabilnější organizaci.

Při analýze výsledků voleb je nezbytné zaznamenat aspekt genderové vyrovnanosti. Počet žen zastoupených v EP za ČR se snížil z pěti na čtyři. V relativních číslech je nepoměr vidět výrazněji, neboť ženy budou nyní tvořit pouze 18,2 % české reprezentace v EP (oproti 20,8 % v minulých pěti letech). ČR se tím řadí až na chvost evropského žebříčku rovného zastoupení v EP, když jediným horším státem je Malta, která žádnou europoslankyni nemá.

Z volební účasti je jednoznačně patrné, že EP jako vstupní bod do politického systému EU vnímá pouze nepatrné množství občanů, neboť veliké množství voličů chodí volit s programovou pravidelností stejnou stranu (především komunisty, KDU-ČSL a ODS), nebo přišlo podpořit svoji stranu v předkole předčasných voleb. Pravdou však může být i tvrzení, že většina voličů se jednoduše necítí být součástí politického systému.[12]

Celkově lze říci, že klasické teze teorie voleb druhého řádu o větší volatilitě voličů se v případě voleb do EP v ČR nepotvrdila. Neuspěla žádná neparlamentní strana a naopak jedna parlamentní dopadla žalostně.[13] Tím se letošní volby do EP odlišovaly od voleb před pěti lety. V roce 2004 uspěly SNK-ED a strana Vladimíra Železného. SNK-ED představovala alternativu pro pravicové voliče, kteří nesouhlasili s politikou ODS, a Vladimír Železný se svezl na vlně popularity přetrvávající z období, kdy vedl, ztratil a podivným způsobem znovu získal TV NOVA. Po pěti letech tratili Evropští demokraté na přívětivějším postoji ODS k EU řadě podobných uskupení, zatímco Vladimír Železný jednoduše vyšuměl z veřejného povědomí.

Ve volební kampani se většina politických formací orientovala na domácí témata – případně na předsednictví ČR či komplexně na ekonomickou krizi – a strany, které na tuto kartu nevsadily, ve volbách propadly (např. Strana zelených, SNK-ED nebo EDS Jany Hybáškové).

Svojí kampaní a do značné míry i svými výsledky byly evropské volby předehrou blížících se voleb národních. V nich pravděpodobně nevznikne tak veliký rozdíl mezi ODS a ČSSD, protože potenciální voliči sociálních demokratů buď zůstali doma, nebo dali hlas populistické Suverenitě Jany Bobošíkové. Volby do EP potvrzují klesající zájem voličů o komunisty, ale i o KDU-ČSL, která bezprostředně po uspokojivém výsledku ve volbách čelí vnitřní destrukci a konkurenci strany expředsedy Miroslava Kalouska. Tomu navíc nahrává slušný výsledek partnerů jeho v uskupení – Hnutí starostové a Nezávislí. Je otázkou, jak dlouho se ještě křesťanští demokraté udrží nad pětiprocentním prahem, zajišťujícím vstup do Poslanecké sněmovny. Pro Stranu zelených bude důležité, zda se Ondřeji Liškovi podaří zformovat širší koalici středových liberálních stran. Tento postup by ale přinesl i pomalé rozřeďování zelené „značky“ v české politice a je otázkou, zda bude strana ochotná jít do tohoto rizika.

Evropské volby naznačily řadu zajímavých trendů a lze předpokládat, že na podzim čeká ČR napínavý souboj o voličské hlasy, který posune proces formování stranického systému o veliký kus kupředu.

[1] Reif, K. – Schmitt, H. (1980): Nine Second-Order Elections. A Conceptual Framework for the Analysis of European Election Results, European Journal of Political Research, Vol VIII, No 3, pp. 3–44.
[2] Všechny číselné údaje odkazující na výsledky voleb jsou převzaty z oficiálních webových stránek Českého statistického úřadu (http://www.volby.cz/); všechny webové stránky v článku jsou ověřené k 23. červnu 2009.
[3] Tento vývoj ostatně předpovídá výzkum reakce veřejnosti na výkon předsednictví v posledních několika letech provedený Petrem Kaniokem (Kaniok, P. (2008): Předsednictví Rady Evropské unie. Billboard pro Evropskou integraci?, Mezinárodní vztahy, roč. XLIII, č. 2, s. 25-38.
[4] Průzkumy veřejného mínění ukázaly, že popularita ČSSD bezprostředně po pádu vlády iniciovanému z její strany výrazně neklesla, a to přes všeobecnou kritiku, kterou tento krok zaznamenal ve vztahu k probíhajícímu předsednictví (např. http://www.stem.cz/clanek/1784).
[5] Krajské volby lze díky svému charakteru a míře významu použít pro toto srovnání.
[6] http://www.suverenita.cz/cile-v-eu
[7] Hans-Peter Martin se dostal do EP za rakouskou sociální demokracii v roce 1999. Ze strany i frakce socialistů v EP odešel a při dalších volbách kandidoval s vlastní formací. Uspěl v roce 2004 i 2009. V povědomí veřejnosti se udržoval podporou a články v nejčtenějším rakouském bulvárním deníku Kronen Zeitung.
[8] 0,62 % pro Demokratickou stranu zelených lze při rozsáhlé mediální kampani považovat za nejneúspěšnější kandidaturu.
[9] http://www.stem.cz/clanek/1734
[10] Euroskepticky vystupovala i Suverenita Jany Bobošíkové, avšak autor zde předpokládá, že zatímco elektorát Suverenity se rekrutoval převážně z protestních voličů, SSO a Libertas přitáhla kmenové voliče ODS, kteří byli po prosincovém kongresu a obratu v evropské politice strany nespokojeni s jejím směřováním.
[11] Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006 získala strana v daných lokalitách přibližně 0,3 % hlasů a ani v podzimních krajských volbách nebyl nárůst podpory rapidní (1,8 % resp. 0,9 % hlasů).
[12] Podle průzkumu agentury STEM se pouze 15 % voličů rozhodovalo podle programu souvisejícímu s politikou na úrovni EU (Stem: ODS přitáhla více voličů než ČSSD, E15, 25. června 2009).
[13] Za parlamentní strany by bylo možné považovat i Demokratickou stranu zelených a Libertas.cz – v takovém případě by příklon voličů k silným stranám byl ještě výraznější.