V Česku se stalo oblíbeným sportem hořekovat nad existencí tuctů strategií a koncepcí, které vlastně ani nikdo nečte, nepotřebuje a neimplementuje. Nový plán českého působení v EU je ale dokumentem smysluplným, a to hned z řady důvodů.

Připomeňme si, s jakou evropskou strategií přišla předchozí politická vláda, a především kdy se tak stalo. Těsně před pádem Nečasova kabinetu, po téměř třech letech jednání mezi Schwarzenbergovým ministerstvem zahraničních věcí a Bellingovým úřadem vlády, vznikl nemastný neslaný a nicneříkající výcuc rámcových pozic, jehož záměrem jako by bylo především neříci nic zavazujícího a zajímavého.

Koncepce Sobotkova kabinetu je z jiného těsta. Euroskeptická opozice bude jistě naříkat, že se hlásí k federalistickému a centralistickému pojetí EU. Jenže dnes nás rozhodování na evropské úrovni opravdu zásadně ovlivňuje, což schválený dokument jasně říká. Navíc s důležitým dodatkem, že pokud chce ČR v EU dosáhnout svého, musí se aktivně spolupodílet na jejím směřování.

Koncepce se odlišuje od podobných dokumentů české státní správy v tom, že podrobněji hovoří o způsobu svého naplňování. Vláda si bude již v předlegislativní fázi určovat priority, podrobněji o nich diskutovat, hledat spojence a vypočítávat přínosy a náklady. Jakmile tedy Evropská komise vhodí do legislativního soukolí návrh směrnice či nařízení, bude ČR připravena rychle reagovat.

Zároveň se rezorty zavázaly podávat každoročně informace o naplňování koncepce. Zde se skrývá asi neobtížnější úkol. Ze samotného dokumentu je patrné, že některá ministerstva přistoupila k předkládání svých příspěvku při přípravě materiálu liknavě. Hloubka myšlenek tu a tam kolísá a text se utápí v obecných frázích (např. v oblasti zemědělství, dopravy či životního prostředí). Jinde je třeba za zdůraznění opomíjených, leč důležitých cílů autorům koncepce zatleskat; kupříkladu v důrazu na výchovu k evropanství nebo u podpory posilování jazykových znalostí ve společnosti.