Hnutí Hamás oznámilo svoji účast v parlamentních volbách v březnu 2005. Rozhodnutí vystoupit z opozice a participovat na politickém procesu v rámci Palestinské samosprávy vzniklo na základě změněné situace po smrti dosavadního palestinského vůdce Jásira Arafáta. Za přelomové se dá označit setkání Arafátova nástupce Mahmúda Abbáse s izraelským premiérem Arielem Šaronem v egyptském letovisku Šarm aš Šajch, na kterém došlo k dohodě o ukončení intifády, návratu k projektu Cestovní mapy a pokračování v mírových jednáních.

Významný podíl na vstupu Hamásu do oficiálního politického soutěžení pak mělo také unilaterální rozhodnutí o odchodu izraelských osadníků z pásma Gazy. Se stažením armády totiž Hamás získal nejen širší manévrovací prostor pro své aktivity, v rámci vlastní propagandy se také jeho představitelé pokusili interpretovat izraelské stažení jako výsledek ozbrojeného odporu proti okupační síle. V „osvobozené” Gaze, ale i na Západním břehu Jordánu se prohlášení tohoto druhu stala účinným nástrojem, jak zvýšit popularitu u palestinské populace.(1) Kromě těchto okolností měly na účast Hamásu ve volbách vliv také role a chování některých ostatních důležitých hráčů (Mahmúd Abbás, Ariel Šaron, George Bush).

Od Jásína k Mašálovi

Podrobnější zkoumání ideologie, historie a vedení hnutí může odpovědět nejen na otázky kolem příčin jeho úspěchu, ale také kolem budoucího vývoje. Hamás (Harakatu al-muqáwamati al-islámíja)(2) vzniknul v roce 1987 jako pobočka egyptského Muslimského bratrstva (al-Ichwán al-muslimín).(3) Hlásí se proto také k velmi podobným ideologickým základům a premisám. To znamená především snahu o návrat k islámským tradicím a zvykům v duchu sunny a v prostředí islámského státu. Zatímco do zmíněného roku 1987 se budoucí Hamás zaměřoval – stejně jako Muslimské bratrstvo – převážně na sociální, kulturní a osvětovou činnost, se začátkem první intifády (1987 – 1993) se hnutí značně zradikalizovalo, a to jak ideologicky, tak prakticky. Fundamentalisticky laděný statut Hamásu, vydaný v roce 1988, odsuzuje jakákoli mírová jednání s Izraelem v podání Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Palestinu (včetně dnešního Izraele) považuje za waqf, tedy za nezcizitelné území, které patří všem muslimům a žádná země (ani arabská) si na něj nesmí dělat nárok.(4) Zatímco pro poměrně sekulární OOP byl tedy palestinský problém zejména otázkou národnostní a územní, v očích Hamásu se stal boj proti Izraeli záležitostí celého muslimského světa.

Co se týká vedení Hamásu, jedná se o poměrně složitou mocenskou strukturu, která se prakticky dělí do tří úrovní.(5) První z nich tvoří tzv. širší vedení v pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu. Jeho členové se především během druhé intifády (2000 – 2004) často stávali cílem izraelských odvetných útoků. Jedním z charakteristických rysů tohoto okruhu – stejně jako celého hnutí – je však pevná disciplína a schopnost pružné substituce novým vedením. Když byl například v březnu 2004 z izraelského vrtulníku zabit zakladatel a ideový vůdce šejch Ahmad Ismaíl Jásín, byl prakticky ihned nahrazen Abd al-Azízem al-Rantisím. Když byl i on přesně měsíc po Jásínovi podobným způsobem zlikvidován, Hamás přišel o poslední výraznou osobnost v rámci vedení na palestinských územích. Po smrti Jásira Arafáta se tento okruh značně rozšířil a umírnil v protizápadních a protiizraelských výrocích. Dnes zahrnuje například Ismaíla Haníu, Mahmúda al-Zahara, Muhammada Abú Tira, či Džamála al-Chudarího. Převážně se jedná o pragmatiky, kteří vystudovali a učí na Islámské univerzitě v Gaze.

Druhou úroveň v mocenské struktuře Hamásu zaujímá exilové politické vedení. Vzniklo po Jásínově zatčení v roce 1989 a od roku 1996 jej vede radikální Chálid Mašál. (6) Smyslem tohoto okruhu vůdců byla zejména koordinace aktivit militantních složek Hamásu (Brigády Izz al-Dín al-Qassáma) a jejich výcvik, ale také fundraisingová činnost. Od vítězství Hamásu v lednových parlamentních volbách získává exilové hnutí na důležitosti, zejména v oblasti tvorby zahraniční politiky. Kromě Chálida Mašála ji spoluurčuje zejména Abú Músa Marzúq, který byl v roce 1997 deportován z USA do Jordánska a je o něm známo, že právě od koordinuje akce ozbrojených složek. Dalšími členy exilového vedení jsou například Ibrahím al-Gawšáh či Muhammad al-Nazzal.(7)

Za třetí mocenský okruh je považováno vedení Muslimského bratrstva, tedy zejména Muhammad Ákif v Egyptě a Yúsuf al-Qaradáwí v Kataru. Obecně se předpokládá, že tyto „vnější” autority zprostředkovávají zejména kontakt Hamásu s ostatními státy Blízkého východu a drží nad hnutím jakousi ochrannou ruku.

Finanční zdroje Hamásu

Jednou z příčin volebního úspěchu Hamásu je bezesporu široké spektrum kulturních, humanitárních a sociálních aktivit, kterým se hnutí – zejména od začátku druhé intifády – věnuje. Hamás postupně vybudoval síť škol, mešit, sportovních oddílů, mládežnických táborů, svým příznivcům poskytuje nejrůznější stipendia, často přebírá i péči o důchodce. Většina těchto aktivit často slouží k propagaci myšlenek a ozbrojených akcí Hamásu. Oba druhy aktivit, tedy ozbrojený odpor proti Izraeli na jedné straně a plošná asistence na palestinských územích na straně druhé, byly přitom zpravidla financovány z podobných zdrojů.

Pokud pomineme dřívější podporu od režimu Saddáma Husajna, je Hamás financován ze tří hlavních druhů zdrojů. První tvoří příjmy od vlád zemí regionu Blízkého východu, především Íránu a zemí Zálivu.(8) I když oficiální nabídka finanční pomoci Hamásu ze strany Íránu působila po palestinských volbách jako něco zcela nového, Írán patří mezi sponzory organizace již dlouhá léta. V roce 1992 byl otevřen úřad Hamásu v Teheránu a o dva roky později poskytla íránská vláda Hamásu a palestinskému Islámskému džihádu asi 3 miliony amerických dolarů. Zmíněné Brigády Izz al-Dín al-Qassáma byly přitom často financovány přímo, bez asistence exilového vedení, íránské Revoluční gardy Pasdárán se navíc pravděpodobně podílely na jejich výcviku.(9) Ideologickou blízkost íránského režimu s Hamásem potvrdila i návštěva Chálida Mašála u prezidenta Chátámího v roce 1999.

Druhou kategorii finančních fondů tvoří nevládní organizace, sídlící v USA, zemích západní Evropy, ale i v muslimském světě, které jsou napojené na exilové vedení Hamásu. Jde například o britskou humanitární organizaci Interpal, nebo Palestinskou asociaci v Rakousku (PVOE). Obě tyto organizace byly v říjnu 2003 označeny americkým prezidentem Bushem za podporující terorismus.(10) Napojení na Hamás je známo také u některých islámských nadací, jako je Islámská podpůrná agentura (ISRA), sídlící rovněž ve Velké Británii, nebo Muslimský výbor pro pomoc Palestině, založený Muslimským bratrstvem. Objem financí z těchto zdrojů se podle dostupných zdrojů pohybuje kolem 15-ti milionů dolarů ročně.(11) Třetí a pravděpodobně nejnižší finanční zdroje pocházejí z charitativních sbírek přímo na palestinských územích. Odhady izraelských tajných služeb hovoří o tom, že například v roce 1995 činily příjmy Hamásu asi 70 milionů dolarů, z toho asi 40% pocházelo ze zahraničí. (12)

Samostatná kapitola by se pak mohla zabývat principem převádění získaných prostředků do struktur hnutí. Zde hrají roli zejména krycí organizace nebo politické strany na území Izraele, přes které proudí finance na palestinská území (např. Izraelské islámské hnutí). Přestože by po lednových volbách mělo hnutí Hamás převzít zodpovědnost za oficiální mezinárodní pomoc, dá se předpokládat, že činnost Hamásu bude dále spolufinancována z výše uvedených zdrojů.

—————————————————————————————————-

Poznámky:

(1) Například interview s jedním z vůdců Hamásu Mahmúdem al-Zaharem (viz http://aawsat.com/english/news.asp?section=3&id=1294)

(2) Přepis arabského názvu podle Müller, Zdeněk: Svaté války a civilizační tolerance (Academia, Praha 2005)

(3) Spojení Hamásu a Muslimského bratrstva je uvedeno ve statutu hnutí (viz http://www.palestinecenter.org/cpap/documents/charter.html, Part I – Knowing the Movement, Article Two: The Link between Hamas and the Association of Muslim Brothers).

(4) Viz statut Hamásu (http://www.palestinecenter.org/cpap/documents/charter.html, Part III – Strategies and Methods, Article Eleven – The Strategy of Hamas: Palestine is an Islamic Waqf)

(5) Satloff, Robert (Ed.): Hamas Triumphant: Implications for Security, Politics, Economy, and Strategy. Washington Institute for Near East Policy, 2006, str. 5 (http://www.washingtoninstitute.org/templateC04.php?CID=232)

(6) Exilové vedení Hamásu působilo původně z USA, v letech 1992 – 1999 z jordánského Amánu, v současnosti sídlí v syrském Damašku.

(7) Barsky, Yehudit: The New Leadership of Hamas. A Profile of Khaled al-Mish´al (American Jewish Committee, 2004)

(8) Z fondu Arabské osvobozenecké fronty, napojené na irácký režim, byly jednorázově placeny rodiny sebevražedných atentátníků (cca 25 tisíc amerických dolarů každé rodině).

(9) Middle East Intelligence Bulletin, June 1999 (viz http://www.meib.org/issues/9906.htm#me2)

(10) Zpráva amerického ministerstva financí (viz http://www.ustreas.gov/press/releases/js672.htm)

(11) Viz http://www.ict.org.il/inter_ter/orgdet.cfm?orgid=13

(12) Viz studie Intelligence and Terrorism Information Center (http://www.intelligence.org.il/eng/sib/12_04/interpal_app_h.htm)