Odložení (avšak ne odmítnutí!) podpisu asociační dohody s EU bylo pouhou rozbuškou protestů, které jsou však mnohem spíše vyjádřením nespokojenosti s vnitřní situací na Ukrajině. Ostatně není náhodou, že proevropská rétorika postupně ustoupila do pozadí na úkor mimo jiné požadavků na odstoupení vlády a prezidenta. Protesty na Ukrajině tak svojí logikou mnohem spíše zapadají po bok širšího světového hnutí manifestovaného například nedávnými protesty v Turecku či v Bulharsku, jejichž hlavní motivací je jednoduše snaha žít v „normálně fungující“ zemi.

Zásadním problémem celého protestního hnutí je absence jasného lídra, který by si získal důvěru lidí. A právě to je jedním z hlavních důvodů, proč situace dospěla do nerozhodného stavu. Samotné hnutí žádnou vlivnou postavu nevygenerovalo a politická opozice je tradičně roztříštěná (byť od voleb zatím stabilně úzce spolupracuje) mezi tři strany.

Slabá trojice

Nejslabším článkem je předseda nacionalistického hnutí Svoboda Oleh Ťahnybok, který je pro velkou část Ukrajiny už z principu nepřijatelný. Arsenij Jaceňuk, který de facto převzal po Juliji Tymošenko její stranu Baťkivščina, je spojen s oligarchickými kruhy ve své rodné Bukovině s centrem v Černovicích. Není příliš jasné, jak v 90. letech přišel ke svému jmění a zároveň byl již dříve – jakožto první zástupce guvernéra národní banky, ministr hospodářství, ministr zahraničí (ve vládě Viktora Janukovyče!) a předseda parlamentu – významným členem ukrajinského establishmentu. V kombinaci s takřka nulovým charismatem je jasné, že i když fakticky předsedá nejsilnější opoziční straně, nemá moc šancí stát se skutečným lídrem protivládního hnutí.

Zdánlivě nejsilnější opoziční postavou je Vitalij Kličko, který je jako jediný transparentní a jeho činnost je zřejmě skutečně vedena upřímnými úmysly. Avšak i ten se ukazuje jako relativně slabý politik, což ostatně není velké překvapení, vzhledem k tomu, že i jeho předvolební kampaň v roce 2012 byla značně plytká a plná stále se opakujících hesel o vymýcení korupce a proevropském směřování Ukrajiny.

Neschopnost najít umírněnou osobnost, která by byla přirozeným vůdcem opozici výrazně sráží na kolena. Nespokojenost s Viktorem Janukovyčem je totiž velmi velká i v jeho „základně“ na východě země. Není tedy divu, že v momentě roztříštěnosti a do značné míry chaotického charakteru hnutí skládajícího se z různých malých uskupení (včetně některých velmi radikálních) v kombinaci s některými „excesy“, jako bylo vyvěšení velkého portrétu Stepana Bandery na budově kyjevské radnice, budou Ukrajinci na východě země i nadále považovat Stranu regionů za menší zlo.

Na cestě k Evropě

A to platí obzvláště s přihlédnutím k tomu, že vláda Mykoly Azarova spolu s prezidentem Viktorem Janukovyčem nikdy nebyla protievropská. Jejich hlavním cílem byl vždy pochopitelně vlastní prospěch a ten se jednoznačně neslučuje s příliš blízkou spoluprací s Ruskem.

Ostatně členem bývalé vlády Mykoly Azarova byl mimo jiné velmi silně proevropský oligarcha Petro Porošenko a prozatímním premiérem se stal Serhij Arbuzov, který se snažil na summitu ve Vilniusu vyjednat podpis kompromisního dokumentu. A i současné protesty – které byly v menší míře vidět i na východě země – ukazují, že Ukrajina je dnes příliš daleko na to, aby se mohla zásadně přeorientovat. Pokud se nebude konat předčasně, čeká Ukrajinu v lednu 2015 prezidentská volba. Vzhledem k neschopnosti opozice a absenci jakéhokoliv nového vůdce je ale otázkou, jestli i v případě prohry Viktora Janukovyče něco vyřeší. K podpisu asociační dohody s EU nejspíš nakonec dojde, ale jestli to bude mít reálný vliv na zlepšení situace na Ukrajině už je čistě na ukrajinských elitách.