Součástí Ruska není ani Abcházie nebo Jižní Osetie, které s ním bezprostředně sousedí. Eventuální oddělení Krymu od Ukrajiny ale bude v každém případě znamenat katastrofu především pro jeho obyvatele jakékoliv národnosti.

Stačí se podívat na mapu, aby bylo jasné, že Krym logicky tvoří jeden celek právě s Ukrajinou, přes jejíž území vede i životně důležitá infrastruktura. Krym je naprosto závislý na dodávkách pitné vody, zemního plynu nebo třeba elektřiny ze zbytku Ukrajiny. Totéž platí pro dopravní infrastrukturu nebo dotace z Kyjeva. Plánovaný most (který se ale ještě ani nezačal stavět) přes Kerčský průliv Krym rozhodně nespasí.

Jaká je reálná podpora současné separatistické vlády, lze jen těžko odhadovat. Velká část obyvatel Krymu nicméně nemá důvod měnit dosavadní status quo. Podle sčítání lidu žilo v roce 2001 v Autonomní republice Krym (do níž nepatří město Sevastopol) 25 % Ukrajinců a 12 % krymských Tatarů. Vzhledem k dlouhodobým trendům budou dnes obě tyto skupiny o něco větší. A ani jedni z nich pochopitelně nemají zájem na odtržení od Ukrajiny.

Pro krymské Tatary, kteří byli vždy nejvýraznější proukrajinskou silou na Krymu, je současná situace obzvláště symbolická. V květnu si totiž budou připomínat 70. výročí brutální masové deportace z jejich vlasti. Jistě bude zajímavé sledovat, jak jejich hnutí na situaci zareaguje, neboť v minulosti již mnohokrát prokázali velmi dobré organizační a mobilizační schopnosti.

Jak silné jsou separatistické tendence?

I přes současnou propagandistickou masáž z Ruska musí všichni Rusové na Krymu po více než dvaceti letech existence nezávislé Ukrajiny vědět, že je nikdo neomezuje v užívání ruštiny ani čemkoliv jiném. Otázkou také je, jak se jim budou zamlouvat obtíže spojené s eventuálním oddělením od Ukrajiny. Přinejmenším již teď je jasné, že letošní turistická sezóna, na níž je mnoho místních závislých, bude velmi mizerná.

Je nezpochybnitelné, že současné hnutí není příliš autentické. Něco málo napovídá i skutečnost, že od roku 1995, kdy byly zlikvidovány tehdejší snahy o oddělení od Ukrajiny (Krym měl dokonce téměř jeden celý rok vlastního prezidenta, který se teď „shodou okolností“ vrátil, aby na své tehdejší působení navázal), centrální ukrajinská vláda Krym bez problémů kontrolovala, aniž by se zde objevily nějaké výraznější separatistické tendence.

Ovšem tehdy na Krymu nepůsobila žádná vnější síla tak jako dnes. Ostatně i současná vládnoucí separatistická strana Krymu Ruská jednota získala v posledních volbách do parlamentu autonomie pouhá 4 procenta hlasů a tři poslanecké mandáty.

Je tedy jasné, že pokud by se do situace na Krymu nevměšovalo Rusko, pak by pro Ukrajinu nebyl problém si poloostrov udržet. A místo toho, aby ruský tlak Ukrajinu rozdělil, ji naopak spíše spojuje. Největší proukrajinské manifestace se dnes paradoxně konají ve východoukrajinských městech jako Oděsa, Charkov nebo Doněck a nikoliv ve Lvově na západě Země. Zároveň si těmito kroky Rusko Ukrajince odcizuje, dodává podporu nové ukrajinské vládě a nutí Ukrajinu k užší spolupráci s EU, což zcela jistě nebylo původním ruským záměrem.

Situace na východě země se i přes menší konflikty, které mají ovšem zcela evidentně podobně jako na Krymu alespoň částečně na svědomí „turisté“ z Ruska, postupně stabilizuje. Vzhledem k mizivému ekonomickému a dnes již i strategickému významu se Ukrajina bez Krymu obejde. I kdyby o něj nakonec přišla, může z celé konfrontace vyjít silnější s perspektivou užší integrace do evropských struktur i jasnou podporou západních států. Naopak poraženými budou v případě oddělení Krymu od Ukrajiny především obyvatelé poloostrova.