Ankara: Kypr neuznáme

Přestože celý spor byl formálně završen ve středu 21. září kompromisem, jeho bezprostřední příčina se objevila už v červenci. EU dala Ankaře v prosinci 2004 dvě podmínky, které musí být splněny před zahájením přístupových rozhovorů. První podmínku splnila Ankara v červnu, když vstoupilo v platnost šest legislativních opatření k posílení právního státu a dodržování lidských práv. Druhou podmínku splnila na poslední chvíli – 29. července před začátkem srpnových europrázdnin – podpisem dodatkového protokolu k asociační dohodě z roku 1963. Ten rozšiřuje platnost celní unie na nováčky včetně Kyperské republiky. Jenže aby Turecko zdůraznilo svůj postoj k „řeckokyperské administrativě“, přišlo současně s jednostrannou deklarací, kterou považuje za nedílnou součást svého podpisu pod dodatkový protokol. Zde jasně prohlašuje, že svým podpisem Kyperskou republiku v žádném případě neuznává. A hlavně – Turecko nadále nevpouští do svých přístavů a letišť kyperské lodě a letadla, což je v rozporu s asociační dohodou i evropskými zásadami. Tato turecká iniciativa zkomplikovala vztahy Ankary a EU, dokonce zpochybnila samé zahájení přístupových rozhovorů. Reakce evropských států byly různé. Prezident Kyperské republiky Tasos Papadopoulos označil ankarské prohlášení za právně naprosto nepodložené a vláda v Nikósii vyjádřila politování nad tímto institucionálním paradoxem, kdy kandidátská země odmítá uznat jednoho ze členů společenství, k němuž se chce připojit. Řecko označilo tureckou deklaraci za „politickou a právní absurditu“ a tradičně se postavilo za Kypr. A francouzský premiér Dominique de Villepin se nechal slyšet, že považuje za nemyslitelné, aby Unie začala o čemkoli jednat se zemí, jež neuznává jeden každý členský stát. Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan opáčil, že Ankara splnila všechny podmínky nezbytné k otevření přístupových rozhovorů a na žádné nové nepřistoupí. Hlavní turecký vyjednávač Ali Babacan dodal, že přílišný tlak na Ankaru by mohl nanejvýš „v předvečer zahájení vstupních rozhovorů“ zkomplikovat vzájemné vztahy s EU. A turecký šéfdiplomat Abdullah Gül koncem srpna EU znovu varoval: „Nabídne-li nám Unie cokoli jiného než plné členství nebo předloží-li jakékoli nové podmínky, půjdeme od toho a tentokrát už nadobro.“

EU: Neuznání neuznáme

Na zasedání 1. září ve Walesu se ministři zahraničí EU pokusili zformulovat „protideklaraci“, kterou by reagovali na jednostranné prohlášení Ankary. Již tam se však ukázalo, že názory jednotlivých členů se značně rozcházejí. Státy jako Francie, Rakousko, Řecko a Kypr požadovaly ostřejší vyznění textu, který by měl zároveň obsahovat požadavky konkrétních kroků vedoucích k plnému uznání Kyperské republiky. Ale několik dní nato se dohodla Británie s Francií. Paříž souhlasila, že postačí, bude-li EU po Ankaře požadovat coby dostačující podmínku uznání Kypru „co nejdříve“. Kypr tuto formulaci kategoricky odmítl. Zdálo se tedy už nejisté, že by deklarace mohla spatřit světlo světa pod dohledem ambasadorů, a za jediné východisko začala být považována mimořádná ministerská schůzka. Tomu se ale chtěla za každou cenu vyhnout Velká Británie – předsedající země EU a zároveň největší obhájce Turecka v pětadvacítce. Výsledkem bylo další mimořádné jednání velvyslanců v pátek 16. září, jež mělo vést ke shodě ohledně „protideklarace“. Kypr opět vystoupil proti textu, v němž by nebylo uvedeno jasné datum, do kterého má Turecko Nikósii uznat. K tomuto postoji se tradičně připojilo Řecko. Méně tradičně i Česko. Český velvyslanec při EU Jan Kohout před jednáním konzultoval postoj přímo s premiérem Jiřím Paroubkem, který ho pověřil, aby se Kypru zastal: „Přejeme si zahájení rozhovorů s Tureckem, ale stejně tak chceme, aby bylo maximálně korektně zacházeno s Kyprem coby členským státem. Jeho plné uznání je úplné minimum. To je principiální otázka, z níž nelze slevit.“ Vyjednávání se tedy opakovala po víkendu a předminulé pondělí ve večerních hodinách mohl britský diplomat novinářům konečně oznámit: „Máme dohodu, deklarace byla schválena.“ Text měl být následující den už jen oficiálně přijat ministry EU. Kyperské vládě se však podařil husarský kousek a deklarace byla z úterní agendy úspěšně odstraněna. V Bruselu totiž začala kolovat fáma, že se Nikósie chystá k vetování čerstvé dohody. Kyperští diplomaté však vysvětlovali, že text deklarace musí ještě prostudovat kyperská vláda. Pozorovatelé ale tvrdí, že Nikósie usilovala o změny v textu na poslední chvíli. Kypr údajně nechtěl, aby jeho uznání Tureckem bylo spojováno s řešením kyperského problému pod patronací OSN, což se také Nikósii podařilo a toto spojení v deklaraci nenajdeme. Po týdnech vyjednávání tak bylo ve středu 21. září dosaženo shody mezi členy pětadvacítky, jak odpovědět na nešťastnou tureckou iniciativu.

Testem jsou lodě a letadla

Přestože se Nikósii nepodařilo prosadit požadavek, aby Ankara uznala Kyperskou republiku ještě před zahájením přístupových rozhovorů, bylo prosazeno ostřejší znění deklarace, než předpokládal britsko-francouzský návrh. K tvrdší formulaci textu přispěla i česká diplomacie. Evropská „protideklarace“ především uvádí, že „uznání všech členských států je nezbytnou součástí přístupového procesu“, což znamená, že Ankara musí uznat Nikósii před tím, než by sama mohla vstoupit do Unie. Druhým podstatným bodem prohlášení je požadavek plné a nediskriminační realizace dohody o celní unii. Prakticky to znamená, že Turecko musí přestat bránit kyperským lodím a letadlům v přístupu na své teritorium. Tlak na urychlené otevření tureckých přístavů a letišť podpořil i Evropský parlament, když minulou středu odmítl ratifikovat dodatkový protokol, dokud jej bude Ankara spojovat se svou deklarací. Europoslanci dále požadují bezodkladné uznání Kyperské republiky a na výstrahu dali jasně najevo, že si dovedou představit pro Turecko i jiné postavení než plné členství. Evropská unie posoudí pokrok Ankary v příštím roce, a nebude-li Turecko dostatečně spolupracovat, hrozí mu zastavení přístupových rozhovorů.

Tři různé Kypry

Kdyby před rokem a půl kyperští Řekové (respektive řečtí Kypřané) neodmítli plán na sjednocení ostrova, de facto jeho federalizaci, podle projektu OSN, mohla už být turečtina – mateřština čtvrt milionu Kypřanů – jedním z oficiálních jazyků EU. V praxi ovšem trvá i po přijetí Kypru do EU situace země rozdělené v roce 1974 po invazi turecké armády a následné etnické homogenizaci obou částí ostrova. Nikósie formálně vykonává svrchovanost nad celým územím. Toto pojetí dokládá vlajka se siluetou Kypru a uznává je i OSN, ale neuznává je Ankara. Severokyperskou tureckou republiku zase neuznává žádný jiný stát než Turecko. Výsledkem je situace unikátní v rámci EU. Kypr jako jediný členský stát neovládá plně své teritorium. V praxi tak vystupují tři Kypry. Ten, který najdeme v atlasech a soupisech vlajek, pak ten, který spolu s námi vstoupil do EU, a nakonec ten, který si vydržují Turci. V číslech to vypadá následovně:

Kypr jako celek (součást OSN): 9251 km2, 780 tisíc obyvatel.

Kyperská republika (součást EU): 5896 km2, 600 tisíc obyvatel.

Severokyperská republika (pod patronací Turecka): 3355 km2, 180 tisíc obyvatel.