Šest aktérů tuniské revoluce

Současné aktéry tuniské revoluce lze rozdělit do šesti skupin na „zdrženlivé, uvědomělé, vyčkávající, překvapené, nedočkavé a odstavené“. „Zdrženlivá“ je armáda, která se zdá natolik odpovědná, aby se sama nepokusila o převzetí moci. Stačí však jen, aby důstojníci lidu připomenuli, že to byla ona, kdo obnovil pořádek, zastavil rabování a zachránil stát před úplným kolapsem, a zaslouží si za to víc než jen slova díků…

„Uvědomělá“ je pak část zbylého režimu, která zajišťuje fungování dočasné vlády a jednání s opozicí. Je možné se domnívat, že lidé jako současný premiér Mohammed Ghannouchi dali Ben Alimu formou palácového puče v kritickou chvíli najevo, že je čas odejít, aby se situace ještě více nezhoršila, a sami zůstali, aby udrželi stát v chodu. „Vyčkávající“ je nyní většina tuniské společnosti. Dosáhla víc, než si uměla představit, a teď čeká, co bude dál. Většina demonstrantů z posledních dnů Ben Aliho vlády proto nyní v ulicích není a dává nové vládě šanci.
„Překvapená“ je opozice, která náhle dostala prostor, který není v tak krátkém časovém intervalu schopna zaplnit konkrétními požadavky a promyšleným programem. „Nedočkaví“ jsou zbylí demonstranti v ulicích, kteří na jednu stranu udržují revoluci v chodu, ale na druhou stranu by mohli vrátit rozhodování o budoucnosti země od jednacího stolu na ulici, což by v tuto chvíli ničemu nepomohlo. Poslední skupinou jsou „odstavení“ – zbytky bývalého režimu neochotné se přizpůsobit nové realitě. Jejich odpor se ale i díky zdrželivosti armády zdá být zlomen, zvláště po zatčení velitele prezidentské gardy a dalších exponentů represivního aparátu.

Dva scénáře

První alternativou je udržování nestability „nedočkavými“ a „odstavenými“, které povede k převzetí moci armádou. To by v konečném důsledku znamenalo krach demokratizačního procesu. Takový vývoj může být podpořen i vlekoucími se jednáními s opozicí či dalším odkladem voleb, který by mohl do ulic přivést i „vyčkávající“. Vyloučit se nedají ani volby s nerozhodným výsledkem a následný politický pat.

Pravděpodobněji se ale zatím jeví druhá možnost, a to naděje, že se dočasné vládě podaří do půl roku uspořádat předčasné volby. Taková doba je sice už mimo rámec ústavy, ale stále jde o menší zlo v porovnání s alternativou armádního převratu či nezvládnutých voleb s nelegitimními výsledky. Ani v případě úspěšných voleb ale tuniské problémy nezmizí. Tunisko bude muset pokračovat zvýšenou měrou v privatizaci státního sektoru, liberalizovat ekonomiku, usnadnit působení zahraničních investorů, bojovat proti korupci, budovat právní stát a doufat, že to bude stačit.

Dominový efekt?

Proč byla tuniská revoluce úspěšná, zatímco protesty v Alžírsku vyšuměly do ztracena? Zatímco v Tunisku se hněv lidu koncentroval na autokrata Ben Aliho, jeho rodinu a represivní aparát (paralela s Egyptem je nasnadě), v případě Alžírska „rozzlobení muži“ v ulicích nedokázali artikulovat, jakých změn v zemi vlastně chtějí dosáhnout. Další roli hrála odlišná politická kultura a relativně úspěšné korumpování opozice vládnoucím alžírským režimem, který je ochoten jí poskytnout určitý vliv na rozhodování a následně ji skrze „kolaboraci“ zdiskreditovat v očích stoupenců. Navíc měla opozice v Alžírsku možnost vybouřit se skrze relativně svobodný tisk.

Možným indikátorem dalšího vývoje je struktura vládnoucích režimů a také míra rozvoje společnosti. Na regionální poměry vyspělé Tunisko prodělalo revoluci, kdežto Jemen, potácející se soustavně kdesi mezi desintegrací území, občanskou válkou a chaosem, má stejný režim už 30 let i přes četné protesty obyvatel. Podobným matadorem je i egyptský režim, který přežil protesty po uzavření míru s Izraelem, atentát na prezidenta Sádáta i drastické ekonomické reformy. Současné protesty v Egyptě však za dobu Mubarakovy vlády nemají srovnání. Kromě Egypta a Jemenu jsou potenciálně ohroženy i režimy v Jordánsku a Sýrii.

Jde jen o Blízký východ?

Události v Tunisku mají ještě širší, globální kontext. Vzrůstající ceny potravin kombinované s růstem světové populace již vyvolaly nepokoje v několika zemích (kromě Blízkého východu např. ve Venezuele nebo Mozambiku), v dalších zemích se vlády snaží dotováním cen základních potravin v posledních týdnech nepokojům zabránit (např. Indie, Sýrie). Slabé režimy jsou vzrůstající měrou tlačeny k rozhodnutí: liberalizovat a reformovat zemi a zvýšit tak efektivitu systému i za cenu rizika, že ztratí mocenský monopol či budou dokonce svrženy, nebo utužit svoji vládu, potlačit protesty, ale z dlouhodobého hlediska riskovat zhroucení státu a společnosti.