Revoluce arabského jara se v mnoha ohledech podobaly roku 1989: spontánní a masová lidová vzpoura prolomila zeď strachu a po desetiletích politického útlaku a policejní zvůle přinesla akutní pocit svobody. Egypťané už se nebojí veřejně hovořit o politice, nahlas se vyjadřovat kriticky a hromadně protestovat. Svoboda projevu však není synonymem svobody tisku ani důkazem osvobození institucí od autokratického řádu.

Revoluce svobodě tisku paradoxně nepomohla. Podle indexu svobody tisku Reportérů bez hranic se Egypt v roce po revoluci propadl na ze 124. na 166. místo, do  sousedství Barmy a Běloruska. Tunisko se zatím zvedlo o 30 míst na 134. místo.

Novináři nezávislých novin se shodují na tom, že postavení novinářů bylo po revoluci obtížnější, než před ní. Podle Aliy Hamed ze soukromého deníku Šurúk panovalo před revolucí nepsané pravidlo: nekritizovat přímo Mubárakovu osobu, rodinu a armádu, o ostatním se mohlo psát poměrně volně. Nezávislé noviny psaly kriticky o korupci, tiskly sarkastické komentáře a v daném rámci operovaly bez přímého styku s cenzurou. Revoluce tento prostor razantně rozšířila: dávná tabu padla, vládnoucí strana byla rozpuštěna, úřad cenzora byl paralyzován. Po pádu režimu nebyl obsazen post ministra informací, který kontroluje nejvlivnější mediální sektor, státní televizi, rádio a tisk. Ovšem poměrně rychle se ukázalo, že se věci navracejí do starých kolejí.

Vojenský režim

Třítýdenní lidová vzpoura byla ukončena vojenským pučem: armáda odstavila prezidenta, zastavila nejhorší násilí a slíbila dovést zemi ke svobodným volbám. Už měsíc po revoluci se však ukázalo, že přechodná vláda není ničím jiným, než vojenským režimem. Jako první to pocítili ti, kdo nadále demonstrovali na Tahríru a právě novináři a bloggeři. Byli masově zatýkáni a stavěni před rychlé vojenské soudy. Na scénu se vrátila jasná tabu.

Revoluci totiž „zachránila“ armáda. Přijala ji oficiálně za svou a ve jménu stability a národní jednoty začala skrze technokratickou vládu a skrze tzv. ústavní prohlášení řídit zemi.  Když ovšem začal SCAF politicky jednat, stal se nutně terčem kritiky. Kritiku armády lze ovšem v egyptském právním systému, který celý rok po revoluci byl navíc definován dlouhodobým stanným právem, vyhodnotit jako vlastizradu.

Tlak na noviny se projevoval nepřímo i přímo: výhružkami, telefonáty, ale zatýkáním a násilím. Podle Hišáma Allama z předního soukromého deníku Masrí al-Jaum si během posledního roku generálové pravidelně zvali šéfredaktory novin a dávali jim jasné instrukce: Vedení armády, SCAF, nesmí být jmenováno na stránce více než jednou, nesmí se přímo kritizovat její členové a oprávněnost armádních kroků nesmí být zpochybňována. Dva měsíc po revoluci byl zatčen známý blogger Maikel Nabil, který na své stránce zveřejnil dlouhý seznam „zločinů“ armády během revoluce a po ní. Před vojenským soudem byl odsouzen na exemplární 3 roky vězení, zjevně pro zastrašení jiných, kteří by armádu otevřeně kritizovali. Řada dalších bloggerů a novinářů byla vyslýchána. V říjnu byl další blogger, Alaa Abdel Fattáh, obviněn z útoku na armádu. V červenci byl obnoven úřad ministra informací. V září byla povolena razie redakce al-Jazeery v Egyptě a několika soukromým televizním kanálům byly odebrány licence.
Státní vs. soukromá média

Omezování svobody tisku mělo od začátku jednu politickou dimenzi: bylo namířeno hlavně proti k vojenské vládě kritickým soukromým médiím a internetu. Egyptská mediální scéna je totiž dlouhodobě rozdělená na státní a soukromá média. Snad nejvlivnější médium, FM stanice, jsou všechny státní; státní jsou i hlavní televizní stanice a většina deníků. Nejsou veřejná, tedy financovavá z veřejných prostředků, ale autonomní, podle vzoru BBC, ale přímo kontrolovaná vládou. Státní média také začala zpravovat o povstání jako poslední a jako první podpořila vojenskou vládu. Podle Hišáma Álama to odpovídá dlouhodobé egyptské realitě: „Egyptská média jsou zvyklá někomu sloužit: vládě, politické straně. Nezávislá média jsou v menšině. Po pádu Mubáraka vycítila státní média a bulvár nového pána, armádu, a slouží jí.“

Zvláště během násilných událostí, ke kterým po revoluce dochází téměř měsíčně, se projevil diametrálně odlišný přístup ke zpravodajství právě mezi provládním a nezávislým sektorem.  Běžné bylo např. označování demonstrantů za chuligány či špióny, občas i z úst samotných generálů, a právě státní média předávala systematicky tento pohled. K nejjasnější kolizi mezi mediálními interpretacemi událostí došlo v říjnu 2011. Demonstraci za práva Koptů, která nepravidelně odehrávala před budovou státní televize v centru Káhiry, násilně rozprášila armáda: bylo při ní zabito nejméně 27 lidí. Když 9. října násilnosti začaly, státní televize, vysílající z místa, nepodávala žádné obrazové zpravodajství, ale její moderátorka naopak v přímém vysílání vyzvala „čestné občany Egypta“ k obraně státu před útokem chuligánů. Ten večer došlo kromě nájezdů armádních ozbrojených vozidel do davu na ulici také ke stíhání demonstrujících v centru Káhiry: stovky volání televize uposlechly. Příští den proti sobě stály verze vlády a státních médií, která hovořila o útoku na armádu a zabitých vojácích, verze soukromých médií. Ta podávala o něco ucelenější obrázek či alespoň zachovávala odstup od oficiální verze a zveřejnila i verzi samotných demonstrantů, kteří nechali kolovat na internetu videa jednoznačně prokazující hrubé násilí ze strany armády.

Aféra měla dlouhou dohru: Armádě a vládě se nejprve dařilo prosazovat svou verzi událostí pouze částečně. Po několika týdnech musela alespoň uznat jednotlivé případy násilí armády (nájezdy obrněných vozidel do davu: obvinila protestující z krádeže vozidel) a dovolit určitou míru kritiky armády.

Chování médií v politických krizích a porevoluční pokračování cenzury potrhuje roli médií v transformačním procesu. Neexistence otevřené kritiky a polarizace názorů vede k roztříštění veřejnosti. Za takových podmínek je velmi těžké představit si funkční demokracii, která je založena na možnosti veřejně debatovat o faktech a nejen o názorech. Právě proto je reforma mediálního prostoru zásadní, má-li demokratický experiment uspět. Za rozšíření prostoru svobody projevu o další kousek v kause Maspero a mnoha jiných mohou dvě instituce: soukromá televize a občanská média. Polarizaci naopak posiluje tzv. mediální kontrarevoluce.