V říjnu roku 2015 byla zveřejněna závěrečná zpráva nizozemských vyšetřovatelů o sestřelení malajsijského boeingu MH17 nad východní Ukrajinou. Ta se sice vyhnula označení pachatele, nicméně šéf úřadu vyšetřujícího příčiny katastrofy připustil, že raketa byla odpálena z území ovládaného separatisty podporovanými Moskvou, a to raketou ruské výroby. Z 298 obětí tohoto neštěstí byly dvě třetiny právě z Nizozemska.

Jen několik dní předtím se podařilo skupině nevládních organizací a iniciativ získat skoro půl milionů podpisů. Díky nim proběhne 6. dubna referendum o tom, zda má Nizozemsko podpořit asociační dohodu Evropské unie s Ukrajinou. Ta má za cíl přiblížit Ukrajinu k EU například prohloubením vzájemného obchodu či urychlením vízové liberalizace. Jakkoliv jsou vztahy mezi Amsterdamem a Moskvou napjaté, zdá se být více než pravděpodobné, že by se Nizozemci mohli postavit proti dohodě.

Důvod přitom zřejmě nikoho nepřekvapí. Ukrajina se v tomto případě stala obětním beránkem, který byl zrovna po ruce – voliči budou za necelých šest týdnů rozhodovat „v lepším případě“ o evropské politice současné vlády Marka Rutteho či rozhodovacích procesech Bruselu. Ještě pravděpodobněji však půjde o vyjádření důvěry současnému kabinetu. Nizozemsko, které je tento půlrok předsednickou zemí v Radě EU, totiž čekají za rok v březnu parlamentní volby. Pokud samozřejmě nedojde (například právě kvůli výsledku referenda) k pádu vlády, což je v této zemi poměrně standardní situace.

Historie se opakuje?

V tom, jak referendum dopadne, se zatím průzkumy vzácně shodují. Podle šetření ze začátku února se chystá hlasovat „ne“ 60 % voličů. Zatím nejrozsáhlejší průzkum provedený na vzorku více než 27 tisíc voličů z poloviny ledna dokonce ukazuje, že proti nebo spíše proti smlouvě je 74 % lidí. Průzkumy zároveň ukazují značně rozdílný postoj mezi voliči jednotlivých stran. Klíčová proto bude volební účast jednotlivých skupin voličů, v jejímž odhadu se průzkumy značně liší, čísla se pohybují mezi 25-55 %.

Až příliš se zde nabízí srovnání s rokem 2005, kdy Nizozemci (společně s Francouzi) v referendu odmítli takzvanou evropskou ústavu, tedy dokument, místo kterého byla později přijata Lisabonská smlouva. Výsledek byl tehdy jednoznačný – proti přijetí bylo 61,8 % voličů při vysoké účasti 62,8 %. Jak ukázaly následné výzkumy Eurostatu, lidé hlasovali proti jak kvůli strachu ze ztráty národní suverenity, tak i jako vyjádření odporu vůči nizozemské vládě či některým politickým stranám.

Tehdy vládnoucí kabinet křesťanských demokratů a liberálů pod taktovkou premiéra Balkenendeho měl přitom daleko lepší pozici, než současná purpurová vláda Marka Rutteho, jejíž podpora neustále klesá. Zatímco ve volbách v roce 2012 získala současná koalice 79 z celkových 150 mandátů, dnes by dosáhla jen na třetinu, tedy 27 křesel.

Celé situaci nepomáhá ani jakási letargie Rutteho kabinetu. Před jedenácti lety vláda situaci jednoznačně podcenila, a to především proto, že podle prvních průzkumů veřejného mínění měly výsledky dopadnout jednoznačně ve prospěch ústavní smlouvy. Nyní se ale zdá, že vláda podporu asociační dohody předem vzdala a její členové se vyjadřují spíš k tomu, jak s negativním výsledkem naloží. Jakkoliv je referendum pouze nezávazné, neřídit se jeho rozhodnutím necelý rok před volbami by bylo pro současný politický establishment nejspíše poslední ranou.

Fenomén Wilders

Samostatnou kapitolou je pak nejvýraznější postava nizozemské politiky, charizmatický krajně pravicový Geert Wilders. Také jeho pozice se za poslední dekádu výrazně změnila. Před minulým referendem byl Wilders nezařazeným poslancem, který před nedávnem opustil liberální stranu, a teprve si budoval svou image výrazného kritika multikulturalismu a Islámu. Dnes je lídrem partaje, která by podle průzkumů měla jasně ovládnout nadcházející volby – průzkumy jí přisuzují až 42 mandátů, tedy víc jak dvojnásobek toho, co by nyní získali druzí v pořadí křesťanští demokraté.

Wildersovi hraje do karet především současná situace ve světě. Protiislámské nálady, na kterých stavěl svou kampaň už v roce 2005, jsou dnes přítomné po celé Evropě, jeho názory už v evropském kontextu tak výrazně nevybočují a stále více reflektují náladu ve společnosti.

Na nedávném mítinku poblíž Rotterdamu například Wilders prohlásil, že pokud bude zvolen premiérem, okamžitě uzavře hranice a nebude přijímat žádné další azylanty, protože si to většina Nizozemců nepřeje. Následně rozdal poblíž stojícím ženám obranné spreje, které označkují útočníka červenou barvou, aby se podle jeho slov (v narážce na nedávné silvestrovské incidenty) mohly bránit „islámským testosteronovým bombám“. Podobná rétorika, kterou Wilders používá denně, zdá se Nizozemcům vadí čím dál méně.

Na cestě k Brexitu a ještě dál?

Máme se tedy čeho obávat? Nizozemské (a francouzské) „ne“ v roce 2005 znamenalo konec pro takzvanou evropskou ústavu. Se zdánlivě patovou situací si však evropský establishment dokázal poradit přijetím prakticky identické lisabonské smlouvy.

Způsob, jakým bylo přijetí dosaženo, se dá nicméně považovat za jeden z důvodů, proč jsou Nizozemci nespokojení a chtějí dát svůj názor na způsob rozhodování uvnitř EU najevo. Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker varuje, že nesouhlas Nizozemců v nadcházejícím referendum o asociační dohodě by mohl spustit krizi až „kontinentálních rozměrů“. Doufejme, že očekávané nizozemské „ne“ neodstartuje proces, ze kterého už se východisko najít nepodaří. Ať už v kontextu Nizozemska, tak i celé Evropy.

Článek vyšel v tabletovém týdeníku Dotyk.