Právě Mauritánii přitom můžeme v africkém kontextu označit za zemi bezproblémovou, ba úspěšnou. Statisticky vzato sice patří k chudým, ale v roce 1999 navázala diplomatické styky s Izraelem (z dalších členských států Arabské ligy jej uznává již jen Jordánsko a Egypt), se Spojenými státy spolupracuje v oblasti boje proti terorismu a právě vrcholící volební zápolení z ní pravděpodobně učiní nejdemokratičtější zemi arabského světa. Jak se tedy může zbavit de facto jediného problému, který ji občas vynese do světových televizních zpráv?

Mauritánská islámská republika je jednou z nejchudších zemí planety, milion čtverečních kilometrů jejího území téměř bezezbytku vyplňuje Sahara. Hlavním zdrojem příjmů místní ekonomiky je těžba železné rudy, rybolov a od minulého roku rovněž produkce ropy. Mauritánci, snad pro svou hrdost na slavnou maurskou minulost, ovšem svoji zemi povětšinou upouštět nechtějí. Naopak s nevolí sledují příliv nejen afrických (Mali, Senegal, Pobřeží slonoviny, Sierra Leone aj.) ale nově i asijských (Indie, Pákistán) utečenců. Únorové drama čtyř stovek převážně asijských uprchlíků uvězněných na porouchané lodi v přilehlých mezinárodních vodách jasně ukázalo, že jsou západoafrické země vnímány jako efektivní odrazový můstek do evropského ráje i v Kašmíru. Po dlouhém vyjednávání vláda v Nuakšottu ustoupila a svolila, aby se běženci vylodili v přístavu Núazíbú, kde ale museli být pro omezené detenční kapacity uzamčeni do přístavního skladu.

Právě srovnání finančních a technických možností Mauritánie a skutečného rozměru nelegální migrace do Evropy dává tušit, že si s daným problémem místní vláda nemůže sama poradit. Na rozdíl od svých severnějších sousedů navíc nedisponuje ani komplexními nástroji politické spolupráce s Evropskou unií – místo využití Euro-Středomořského partnerství musí tedy spoléhat na omezené bilaterální smlouvy týkající se téměř výhradně nelegální imigrace.

Všichni kandidáti letošních prezidentských voleb si dobře uvědomovali, že náklonnost evropských vlád bude mít pro budoucího prezidenta zásadní význam a že boj proti nelegální migraci má na sever od Středozemního moře obzvláště dobrý zvuk. Ahmed Uld Dádda, jeden ze dvou kandidátů postupujících do nedělního druhého kola, přesto zdůrazňuje, že se „doposud Evropská unie v této záležitosti dostatečně neangažovala a ochrana vnějších hranic zůstává na bedrech Mauritánie.“ Země nese neprávem břímě evropské koloniální minulosti a neúspěšné post-koloniální rozvojové spolupráce. Plavidla španělského četnictva kotvící v rybářském přístavu Núazíbú jsou nicméně známkou fungující kooperace započaté v roce 2006. Návštěvníka přístavu upoutají také nové lodě mauritánské pobřežní stráže – ty se jeví dokonce jako modernější a možná i účinnější než ty španělské.

Novotou září i vojenská vozidla mířící na cvičení do dun západně od Núazíbú. Spolupráce vlád Mauritánie a Spojených států v boji proti terorismu totiž zahrnuje kromě pomoci při výcviku místních jednotek i materiální dodávky. Ani to ale není jedinou místní devizou při potírání náboženského extremismu. Podle Sídího Uld Chalífy, bývalého ministra zahraničních věcí, umožnil současnou absenci islámského radikalismu v zemi fakt, že je Islám podle ústavy státním náboženstvím. „Oficiální víra“ je tedy všudypřítomná – ženy se, na rozdíl od Maroka, zahalují i v úřadech, v pátek se doslova zastaví život v celé zemi; Islám zde však ukazuje svou přívětivou tvář – prostřednictvím neuvěřitelné pohostinnosti a slušnosti místních vůči cizincům (nejen evropským!) i celkové atmosféry klidu a bezpečí. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že ani jeden z kandidátů na post prezidenta nemluví o zpřetrhání vazeb s Izraelem. Ahmed Uld Dádda si uvědomuje, že „je diplomaticky schůdnější takový kontakt vůbec nevytvářet, než jej později bořit,“ a zamýšlí danou otázku „předložit v celonárodní diskusi, která teprve rozhodne o dalším počínání Mauritánie ve věci izraelsko-palestinského konfliktu.“ Spíše než o znovudobývání palestinských území se mezi politiky hovoří o pozitivním příkladu, který by Arabové měli dát Izraelcům.

Mezi zahraničněpolitické úkoly nového prezidenta bude patřit i přebudování poněkud chabých vazeb se sousedními státy. Vztahy se Senegalem byly v minulosti poškozeny hraničními spory i pogromy na černošské obyvatele jižní Mauritánie. Nuakšott navíc vystoupil z Hospodářského společenství západoafrických států (ECOWAS). Severní hranici se Západní Saharou, kterou Maurové považují za svůj kulturní prostor, po obou stranách lemuje minové pole (to ji činí na africké poměry výjimečně málo propustnou, což pochopitelně ovlivňuje i rozhodování nelegálních migrantů, kteří musí volit mezi cestou dále do vnitrozemí – přes Alžírsko – a vyplutím přímo z Mauritánie). Spor o toto území pod marockou správou nadále kazí vyhlídky na efektivní hospodářskou integraci severní Afriky a oživení projektu Svazu arabského Maghrebu. Mauritánský zahraniční obchod se přitom stále omezuje na vývoz nerostných surovin a prodej rybolovných koncesí, jimiž si EU na úkor rozvojových zemí někdy kompenzuje nedostatky svojí Společné politiky rybolovu. Postupné otevírání zdejší ekonomiky spojené s rozsáhlými investicemi do infrastruktury (ještě před dvěma lety se cesta mezi hlavními hospodářskými centry – Nuakšottem a Núazíbú – počítala na dny; nová, kvalitní silnice ji zkrátila na hodiny) přinese dostatečný přínos pouze v případě, že se nové vedení zasadí o zlepšení přeshraniční i celoregionální spolupráce.

Zatímco se vedou vzrušené debaty o uskutečnitelnosti demokratické přeměny v Iráku a jiných zemích tzv. širšího Středního východu, zůstává Mauritánie předmětem zájmu evropských medií téměř výhradně kvůli tisícům imigrantů, kteří ji využívají coby tranzitní území. Přitom právě vrcholící demokratizační proces, který byl sice zahájen vojenským pučem, získal ale podporu obyvatel unavených z předchozích desetiletí autoritativních vlád a „jednoznačných“ volebních výsledků, může být zásadním milníkem. Evropská unie by tento vývoj měla podpořit politicky (například zapojením země do Euro-Středomořského partnerství) i ekonomicky – zjednodušením vzájemného obchodu a přílivu investic. Demokratická, prosperující země na pomezi arabského světa a černé Afriky je totiž součástí konkrétního řešení problému nelegální imigrace – na rozdíl od rychlých člunů, vrtulníků a ostnatých drátů.