Duální systém

Egyptská „revoluce“ byla především povstáním proti neefektivnímu státu, který nebyl schopen dodržet nevyslovený společenský kontrakt: politickou pasivitu výměnou za životní úroveň a rozvoj. Neefektivní socialistický stát prošel několika vlnami liberalizace a privatizace, které sice pozvedly egyptskou ekonomii, ale vedly i k určité oligarchizaci na úkor rozvoje základních státních služeb (školství, zdravotnictví, infrastruktura, boj s negramotností, atd.). V Egyptě tak vede sebe existují všudypřítomný neefektivní a podfinancovaný státní sektor a sektor soukromý, ovládaný několika ekonomickými skupinami.

Podobně jako v národním hospodářství je tomu i na mediální scéně. Jako v ostatních arabských republikách byly i v Egyptě po revoluci v roce 1952 znárodněny velké deníky. Donedávna ovládaly mediální scénu státní média (deníky, televize a rádio), jakož i několik deníků tzv. opozičních stran. Od poloviny 90. let dochází k pokusům o založení nezávislých deníků. Nezávislost znamená, že nejsou poplatné ani vládě či vládnoucí straně, a ani ideologické linii jiných stran. První pokusy neměly velké trvání: slavný Dostur neúnavného inovátora Ibrahima Eissy byl cenzurou zavřen. V roce 2004 byl založen Masry al-Yaum (Egypťan dnes), financován vlivnou skupinou Diabů. Masry přinesl nové standardy novinářství, ražené už Eissou: pluralitu názorů, analýzy, investigativní články. Později se přidal Šurúk a několik ekonomických a anglických periodik.
Boj s cenzurou po revoluci

Před revolucí měly soukromé deníky omezenou cirkulaci. Ovšem během revolučních dní byly jediné, kdo zpravoval o realitě na ulicích a jejich čtenost se zmnohonásobila. Státní noviny, mezi nimi i vážený Ahrám, dlouho odmítaly přiznat skutečnost povstání. Tabu prolomil Masry al-Yaum, začal tisknout reportáže z prvních dnů povstání na Tahríru v době, kdy to znamenalo přímé ohrožení novin a novinářů. Hišám Álam, reportér Masry oceněný za svou práci během revoluce, paradoxně přiznává, že ji vlastně nezažil: „Jakmile jsme začali tisknout pravdu, nemohli jsme vyjít z redakce, hrozilo totiž, že bychom se už nevrátili. Týden jsme spali v redakci.“

Roli tisku během revoluce předčila role soukromé televize po revoluci. Do rolu 2011 neměly desítky soukromých kanálů buďto žádné zpravodajství, nebo pouze přejímalo zprávy státní tiskové agentury. Po revoluci se rozmnožily politické talkshow, které změnily charakter politiky. Ministři, ale i generálové, byli vystavování otázkám v přímém vysílání a tuto otevřenost často nezvládali. Soukromý kanál ON Tv, financovaný koptským magnátem Naguibem Sawirisem, dosáhl odstoupení posledního Mubárakova premiéra Ahmada Šafíka, jednoho s předních kandidátl na prezidenta, když tento v přímém přenosu hrubě reagoval na provokaci ze strany spisovatele Aswaního.

Ještě důležitější bitvu svedl známý novinář Josrí  Foda se svým investigativním pořadem Poslední hodina (Áchr Sáa) na ON TV. Po zmíněném násilí před budovou státní televize Maspero zveřejnil v polovině října videozáznamy protestujících a chystal pořad, ve kterém chtěl konfrontovat armádní verzi událostí s fakty. Armáda odvysílání pořadu nepovolila a Josrí Foda na protest zrušil celý program, který je jedním z nejsledovanějších v Egyptě. Po dvou týdnech armáda ustoupila a Foda svůj pořad odvysílal v plném znění. Podle novináře Baha Tawila to bylo první velké vítězství s cenzurou. „Po tomto už nám volat nebudou. Ale budou vytvářet ekonomické tlaky na majitele kanálu.“

Posledním hřebíčkem do preemptivní cenzury byl masakr 70 fotbalových fanoušků v Port Saidu na začátku roku. Jasné nedostatky v zajišťování  bezpečnosti vedly k rozšířené kritice armády. V konkrétních otázkách tabu prakticky zmizelo. Jak říká Baha Tawil, soukromá média očekávají další boje: zvlášť co se týče budoucího legislativního rámce.
Vlastnické vztahy

Rok po revoluci podle Tawila tlak na média polevil. To ovšem neznamená, že se mediální scéna reformuje jako taková. Status quo konzervují vlastnické vztahy a restriktivní legislativa.

Státní média mají stále ještě zásadní vliv, především skrze krátkovlnné rádio, které je kompletně státní, a státní televizi. Přestože byla řada vedoucích redakcí vyměněna, standarty a nízká profesionalita novinářů se nezměnila. Veřejnoprávní model, ve kterém jsou stání média financovány z daní, ale operují na vládě a vládnoucí straně nezávisle, je v nedohlednu. Existují sice návrhy zákonů ze strany novinářů a občanské společnosti, ale zatím není viditelná politická vůle státní média reformovat. Jedním z důvodů je skutečnost, že státní moloch ERTU zaměstnává na 70 000 lidí, pracujících pro ekonomicky neefektivní média. Vážná reforma by pro jakoukoli vládu znamenala nejen ztrátu přímého vlivu na veřejnost, ale i propouštění a ztrátu prestiže státu jako takového. Obé je zatím nemyslitelné.

Budoucí vláda bude navíc islamistická. Přestože mluvčí Muslimského bratrstva Mahmoud Ghozlan prosazuje reformu mediálního zákona, není jasné, zda nová cenzura nepostihne redakce médií v otázkách morality, náboženství a také vztahů s Izraelem.

I na straně nezávislých médií hrají vlastnické struktury svou roli. Nezávislostí je míněna nepodřízenost politické straně a ideologické linii, ne však ekonomická autonomie. Všechna větší soukromá média patří k nějaké ekonomické skupině a o politických zájmech podnikatelů panují pouze dohady. Liberál a jeden z předních afrických magnátů, Naguib Sawiris, je spoluvlastníkem Masry al-Yaum spolus s rodinou Diabů; o majiteli Šurúku a nového deníku Tahrír se předpokládá, že je napojen na informační služby, Mohamed Al-Amin, netransparentní podnikatel, zbohatlý za minulého režimu v Zálivu, vlastní nejen zbrusu nový al-Watan,ale i vlivný kanál nový CBS. Další vlivný kanál, Dream TV, je financován podnikatelem v nemovitostech Ahmad Bahjattem. Další dva kanály Mehwar a Hayat, jsou vlastněny politiky z bývalé Mubárakovy strany, resp. šéfem staré oficiální opozice, strany al-Wafd. Realita egyptské mediální scény je tedy taková, že i relativně nezávislá média jsou investicemi velkých podnikatelů, kteří zůstávají zranitelní ve svých ekonomických projektech a kteří si tedy pěstují určitý vztah s mocí.
Překážky: zákony a profesionalita

Další překážkou jsou stávající neliberální zákony, datující z dob autoritářského socialismu. Pro založení periodika je třeba nejen povolení mediální komise, ale i depozit velké sumy v bance. Menší podnikatelé tuto možnost nemají a musí si hledat sponzora. Jinou možností je registrovat noviny na Kypru, potom ale podléhají neustále cenzuře. Důsledkem je například i to, že v Egyptě neexistují místní noviny, leda jako propagační materiál místních podnikatelů. Fatma Farag, bývala novinářka Ahramu, se snaží oživit mediální scénu zakládáním místních novin v Deltě, v údolí Nilu a Alexandrii. Získala grant na rozjezd projektu, ale vlastním cílem je předat dost manažerského knowhow, aby byly noviny do konce roku ekonomicky samostatné. Musela využít díru v zákoně, protože prostředky na registraci jednotlivých novin a registrovat se jako obchodní společnost: „Místo chleba prodáváme papír. A čekáme, jestli nám to projde“.

Ještě větší překážkou rozvoje soukromého tisku je podle Petruse Schothorsta, holandského školitele z organizace Sawt Al Hurr, nedostatečný profesionalismus novinářů: „Dlouho psali tak, aby uspokojili svého politického patrona. Teď se najednou učí psát tak, aby uspokojili čtenáře – to je velký skok, který mnozí nezvládají.“ I Fatma Farag zmiňuje nedostatečnou profesionální úrovně jako hlavní překážku rozvoje médií. Ve svém projetu také investuje prostředky do série školení: „Místní zpravodajství je v Egyptě nová věc. Učit lidi nepsat názory, ale snažit se o objektivní zpravodajství je dlouhodobý projekt.“ Magdi Abdelhádí, bývalý novinář BBC a školitel pro projekty AMO v Egyptě, vysvětluje: „Na začátku školení dělám jednoduchý test: novináři mají popsat událost beztoho, aby vyjadřovali svůj názor či postoj. V testu neuspěje 90% profesionálních egyptských novinářů.“

Kritická a nezávislá mediální scéna se tedy teprve vytváří a má před sebou ještě dlouhou cestu.