S trochou nadsázky lze říci, že moderní polský stát dostal nedůvěru k Německu do vínku. Roman Dmowski a jeho národně-demokratická koncepce znovuvzkříšení Polska hleděla na Němce a Německo jako na nebezpečí, kterému je třeba se bránit i za cenu spojení s ruským impériem. Zatímco slovanské menšiny na polském území mohly být podle jeho názorů popolštěny, Němce (a Židy) měla čekat řízená emigrace. Oproti tomu konkurenční Piłsudského koncepce viděla v Německu (a Rakousku – Uhersku) možnou oporu proti Rusku. V Piłsudského představách mnohonárodnostního státu navíc bylo místo i pro další etnika včetně Němců.

Meziválečný polský stát představoval špatný kompromis mezi oběma koncepcemi. Druhá polská republika byla mnohonárodnostním státem bez federativního uspořádání. S výjimkou Rumunska navíc Polsku chyběli mezi sousedy spojenci. Německo, které postoupilo novému polskému státu nemalá území, se netajilo touhou po revanši.Na druhou stranu versailleský mezinárodní systém dával Polsku poměrně komfortní postavení. Oba nebezpeční sousedé – Německo i Sovětský svaz – byli v druhořadém postavení. Locarnská smlouva a mezinárodní emancipace Německa však donutila Piłsudského Polsko k přehodnocení sousedské politiky. Úsilí o normalizaci vztahů vyvrcholilo Polsko-německou smlouvou o neútočení z roku 1934.

Víme, jakou měla tato ujednání pro Německo váhu a co přišlo po 1. září 1939. Právě 2. světová válka představovala zásadní předěl v polsko-německých vztazích. Násilí páchané na polském civilním obyvatelstvu a odbojovém hnutí, zničení Varšavy, stejně jako posuny hranic a vysídlení německého obyvatelstva zpoza Odry a Nisy se náhle staly ústředními mementy tisíciletého polsko-německého sousedství i tématem vzájemných relací na dalších bezmála sedmdesát let.

Sedm dekád usmiřování

Poválečné komunistické Polsko fakticky přijalo Dmowského zahraničněpolitickou koncepci. Spojenectví se Sovětským svazem bylo obhajováno nebezpečím německého revanšismu a především vyzbrojením Německé spolkové republiky po jejím vstupu do Severoatlantické aliance. Na druhou stranu pro Německo byla ztráta území za Odrou a Nisou nepřijatelná.

První poválečná polsko-německá usmiřovací iniciativa přišla z tehdy již polské Vratislavy a zasloužil se o ni především arcibiskup Bolesław Kominek. Na konci Druhého vatikánského koncilu formulovali polští biskupové svým německým kolegům dopis, který zdůrazňoval dobrá i špatná období tisíce let vzájemných vztahů (včetně bolestného poválečného vysídlení) a zahrnoval i slavnou větu „odpouštíme a prosíme za odpuštění“. Dopisu předcházely i aktivity německých evangelických biskupů, kteří od své vlády požadovali uznání hranic na Odře a Nise. Jakkoli lze vidět za touto iniciativou i další motivy, a to především vrcholící konflikt mezi vládnoucím establishmentem lidového Polska a katolickou církví, jednalo se jednoznačně o průlomový okamžik poválečných polsko-německých vztahů.

Dalším významné pokroky přišly s Ostpolitik Willyho Brandta. V prosinci 1970 přijel spolkový kancléř do Varšavy podepsat polsko-německou smlouvu potvrzující hranici na Odře a Nise. Při návštěvě u památníku varšavského ghetta překvapivě poklekl. Hloubku tohoto gesta i jeho význam pro vztahy mezi Poláky a Němci snad nejlépe vyjádřil jeden z přeživších povstalců z ghetta, Marek Edelmann: „Pochopil jsem, že v Německu se něco změnilo. Němcům bylo znovu možné důvěřovat.“

Zdaleka ne celé Německo však s Brandtovým gestem souhlasilo. Proti jeho kroku se vyslovily jak vyhnanecké organizace, tak křesťanští sociálové a demokraté. Ani v Polsku se rétorika propagandy nezměnila a držela se studenoválečnického scénáře ukazujícího západní Němce jako válečnické štváče. Přemýšlení o polsko-německých vztazích se kupodivu příliš nerozvíjelo ani v kruzích disentu nebo emigrace. Zatímco se v emigraci objevovaly revoluční myšlenky o polské východní politice, přemýšlení o Německu dlouho nedokázalo překročit stín válečného utrpení. Až ve druhé polovině 70. let se začal mezi disidenty prosazovat názor, že jedině dobré vztahy se sjednoceným Německem, které uzná novou hranici a bude vázané evropskou integrací, přiblíží Polsko západní Evropě.

Po změně režimu patřili proponenti tohoto názoru k architektům polské zahraniční politiky a začali také nový směr polsko-německé politiky realizovat. Vážným zádrhelem se však ukázalo být váhavé stanovisko kancléře Helmutha Khola vůči uznání hranice znovusjednoceného Německa. Smlouva podepsaná v roce 1970 Brandtem se na sjednocené Německo nevztahovala a kancléř Sjednotitel se snažil otázku bývalých německých území využít k maximalizaci svého volebního úspěchu. Proměňující se polské diplomacii se však podařilo proniknout do vyjednávání vítězných mocností a prosadit přijetí Polsko-německé hraniční smlouvy jakožto podmínky pro znovusjednocení. Navazující Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci přinesla další iniciativy podporující prohlubování vztahů – např. programy pro mládež nebo školskou spolupráci. Potvrdila také práva pro německou národnostní menšinu v Polsku, díky nimž mj. v polském Sejmu zasedá zástupce německé menšiny.

V devadesátých letech směřovaly polsko-německé vztahy především do budoucnosti. Řešilo se sice odškodnění nuceně nasazených, přesto nejvýše na agendě byla vždy budoucnost: polské členství v NATO a EU. Německo se postavilo do role hlavního obhájce východního rozšíření, a zdálo se, že stíny minulosti byly překonány.

Hysterický návrat historie

Zlom nastal v roce 2005. Zaprvé Lech Kaczyński z národně-konzervativní strany Právo a spravedlnost porazil ve druhém kole prezidentských voleb Donalda Tuska díky mediálně rozmáznutému nedobrovolného působení jeho děda v uniformně Wehrmachtu. Zadruhé dohoda mezi Německem a Ruskem o výstavbě plynovodu pod Baltským mořem oživila vzpomínky na Pakt Molotov-Ribbentrop. Do současnosti polsko-německých vztahů vkráčela znovu historie.

Vztahy mezi Berlínem a Varšavou prošly v letech 2005-2007 vážnými turbulencemi. Národně-konzervativní vládnoucí koalice odmítala další prohlubování evropské integrace vehementně prosazované Německem. Nelíbil se jim projekt nadace Centrum proti vyhánění a stupňující tlak některých radikálních organizací sdružující rodiny vysídlených Němců. Nedůtklivě také nahlíželi na sbližování Německa a Ruska nebo na německé stanovisko vůči válce v Iráku. Německá média na druhou stranu posměšně karikovala polského prezidenta Kaczyńského, což vedlo k řadě přehnaných vyjádření z jeho strany.

Polsko-německé vztahy dnes

Po vítězství liberálně-konzervativní Občanské platformy ve volbách v roce 2007 došlo k normalizaci vztahů. Polsko představované vládou a mainstreamovými médii dnes usiluje o co nejbližší spolupráci s Německem. Uznává německé vedení při řešení krize eurozóny, ba po něm dokonce ústy ministra zahraničních věcí Radosława Sikorského volá. Na druhou stranu se nebojí připomínat historickou německou vinu, kvůli které se Polsko dostalo na padesát let do civilizační pasti. Tato vědomá i podvědomá politika není samoúčelná. Polsko je hlavním beneficientem prostředků z evropského rozpočtu a právě historická zodpovědnost Německa za slabou hospodářskou pozici Polska je jednou z argumentačních linií, která má Berlín přesvědčit o velkorysém přispívání do evropské peněženky; ergo na modernizaci Polska.

Na druhou stranu zaznívají z Polska i jiné hlasy než ty volající po úzké spolupráci obou zemí. Pro některé polské politiky a národně orientovaná média je Evropská unie prostředkem pro germanizaci Polska. Berlín spolupracuje s Moskvou proti Varšavě a díky poraženecké politice vlády Donalda Tuska je dnešní Polsko spíš „rusko-německým kondomininiem“ (slova lídra národně-konzervativní opozice, Jarosława Kaczyńského). Podle této mytologie pomohli Angele Merkelové ke kancléřskému úřadu bývalí důstojníci Stasi, Němci skupují polskou zem a využívají polské gastarbeitery k ponižujícím povoláním. „Kdyby varšavským povstalcům někdo řekl, že za několik desítek let budou jejich rodáci podávat bažanty německým stařečkům, jistě by tomu nevěřili“, naříká Olga Doleśniak-Harczuk v červnovém vydání měsíčníku Nowe Państwo.

Dalším příkladem sensitivity polsko-německých vztahů se stal německý historický seriál Naše matky, naši otcové. Zatímco hlavní hrdinové jsou zobrazeni jako citliví lidé pochybující o vítězství Tisícileté říše, vojáci polské Zemské armády připomínají barbarské antisemity. I tento špatný film vedl ke svolání tiskové konference špiček Práva a spravedlnosti, které varovaly před přepisováním historie a německou snahou o předávání části své viny za Holocaust Polákům.

Na druhou stranu podle průzkumů veřejného mínění sympatie Poláků k Němcům v posledních letech rostou, takže se zdá, že trpká historická zkušenost přestane být ve vzájemných relacích překážkou. Náznaky už tu jsou. Když během loňského fotbalového mistrovství Evropy prohlásili němečtí hráči, že se cítí v Gdaňsku jako doma, žádné kontroverze to nevyvolalo.