Od podepsání dohody z Mekky mezi Hamásem a Fatahem se situace uklidnila a nová koaliční vláda se snaží spory mezi oběma stranami přemostit. Rozdílné názory ale přetrvávají a největší otázkou zůstává, jak se nový kabinet postaví k podmínkám Západu pro obnovení finanční pomoci. Stabilita uvnitř palestinské společnosti přitom není důležitá jen pro vztahy s Izraelem a okolními arabskými zeměmi, ale i pro celkovou stabilitu oblasti Blízkého východu. V očích značného množství Arabů a muslimů je totiž palestinská otázka zástupným problémem pro vlastní domácí potíže a dokládají na ní postoj západních zemí k muslimskému světu jako celku.

Politická scéna

Palestinská politika odpovídá faktu, že autonomní území (Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy) nemají status suverénního státu. Přesto fungují v palestinském prostředí standardní demokratické principy a instrumenty, jako jsou politické strany, lidově volený parlament, přímá volba prezidenta atd. Ve srovnání s blízkými arabskými zeměmi (Egypt, Jordánsko, Sýrie, Libanon) tak palestinská území představují výjimku. Je to dáno jak sousedstvím a praktickým dlouholetým propojením s demokraticky fungujícím Izraelem, tak objemnou finanční pomocí z Evropy, podporující vývoj občanské společnosti a nevládních organizací. Palestinská samospráva navíc vznikla v roce 1994 na základě smluv s Izraelem za americké mediace a vždy byla mezi zájmy americké administrativy na prvních místech.

Za standardní však nelze považovat fungování politických stran. Mnohé si založily svůj program na odporu proti Izraeli a kromě civilního vedení tak většinou mají i svá militantní křídla. To se týká obou zmíněných největších hnutí, ale také menších stran. Z nich je asi nejvýznamnější Lidová fronta pro osvobození Palestiny (PFLP), která v posledních volbách získala jen 4 křesla v legislativní radě, zatímco Hamás obsadil 74 a Fatah 45 mandátů. Ostatní aktéři skončili většinou se dvěma křesly. Rozdíl mezi dvěma nejsilnějšími stranami je nasnadě. Hamás se od počátku profiluje jako pobočka Muslimského bratrstva, tedy jako reislamizační politicko-náboženské hnutí, což mu zajišťuje podporu mezi chudými vrstvami v Gaze. Cílem Fatahu proti tomu není založení islámského státu, nýbrž sekulární Palestiny. Má tudíž příznivce spíše na bohatším Západním břehu mezi křesťanskou a nábožensky nevyhraněnou populací. PFLP má blíže k Fatahu, o čemž svědčí i fakt, že je členem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), hlavní platformy pro jednání s Izraelem.

Hlavní problémy

Pro současnou palestinskou samosprávu bude nejdůležitější dospět ke konsensu v otázce postoje k Izraeli tak, aby mohla být v plné šíři obnovena finanční pomoc. Palestinci se potýkají s chudobou (asi 60% obyvatel pod hranicí chudoby), nezaměstnaností (asi 20%) a početné mladé populace (47% je mladších 14-ti let) při vysokém populačním přírůstku (přes 3,5%). Například v Pásmu Gazy přitom prakticky neexistuje průmysl, zemědělství ani jiné zdroje exportu. Ekonomicky drží Palestince nad vodou soukromý sektor na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě, na financování 160 tisíc zaměstnanců samosprávy ale nestačí a západní dotace jsou pro jejich výplatu nezbytné.

Mladá populace a nezaměstnanost tvoří další problém – bezpečnost. Právě mladí lidé jsou chudobou hnáni do náruče radikálních hnutí, podnikajících protiizraelské útoky. Ty pak blokují další jednání samosprávy s Izraelem, popřípadě vyvolávají vojenské odvety či uzavírky hraničních přechodů a kontrolních stanovišť, čímž se začarovaný kruh násilí a beznaděje uzavírá. Situaci komplikují rovněž občasné únosy cizinců. Vnitřní bezpečnost, hlavně v Gaze, tak zůstává nejdůležitějším domácím tématem. Vláda se v současnosti snaží v rámci masivní operace dostat Gazu pod kontrolu, podobné pokusy se ale zatím nikdy nesetkaly s výrazným úspěchem. Radikálové se totiž s existencí Izraele pravděpodobně nikdy nesmíří a dlouhodobé příměří by bylo možné snad jen na základě výrazných ústupků z jeho strany.