Nadcházející úkol konferenčního výboru skutečně není záviděníhodný. Je třeba přiznat, že pokud se oběma komorám podaří dohodnout se na jednotném znění a nalézt pro ni dostatek hlasů (což nyní vypadá o poznání pravděpodobněji než třeba během letních prázdnin), nebude výsledný produkt ideální. Zejména senátní verze zákona obsahuje četné ústupky, které jsou zřejmě nutné pro zisk klíčových hlasů, ale podle některých (včetně autora těchto řádků) znehodnocují výsledný návrh, jako například neexistence státem nabízeného pojištění. Ve stávajícím znění tak senátní verze může být nepřijatelná pro některé demokratické kongresmany. Jinými slovy zisk/udržení jednoho demokratického hlasu často znamená ohrožení jiného již dříve získaného.

Případné odmítnutí zákona bylo velkým neúspěchem prezidenta Obamy i demokratických zákonodárců. Poněkud cynicky řečeno, prakticky cokoliv, co zlepší současný neutěšený stav (USA vydávají za zdravotní péči cca 16% HDP, suverénně nejvíc mezi vyspělými zeměmi, přesto téměř 50 milionů obyvatel zůstává nepojištěných), si zaslouží pozornost. Navíc zavedení nového systému bývá mnohem těžší než jeho následné rozšíření nebo modifikace, jak dokazuje historie Social Security nebo Medicare. Proto by liberální (v americkém slova smyslu) křídlo Demokratické strany mělo překousnout své výhrady a hlasovat pro návrh, který vzejde z práce kongresového konferenčního výboru.

Další zajímavý bod souvisí s fungováním amerického politického systému, konkrétně s pravidly pro debatu v americkém Senátu. Stávající pravidla vyžadují třípětinovou většinu k ukončení debaty, což dává 41 senátorům možnost zablokovat jakýkoliv návrh. Historicky ovšem byly snahy o „udebatování návrhu k smrti“ relativně vzácné, k dramatickému nárůstu použití nebo hrozby tzv. filibusteru docházelo až v posledním desetiletí. Po nástupu Baracka Obamy do funkce prezidenta už se víceméně automaticky hovoří o nutnosti mít 60 hlasů pro prosazení jakéhokoliv významnějšího návrhu.

Tato situace nejenže nemá historické odůvodnění a základ, má též negativní dopad na funkčnost celého politického procesu v horní komoře. Automaticky zvětšuje náročnost prosazení politického programu a ovlivňuje politické rozložení sil ve Washingtonu. Ve stávající situaci, kdy většinová strana nemože ztratit ani jeden hlas (i proto, že udržení stranické jednoty se zdá být jednodušší než získání hlasů opozice) mohou mít jednotliví senátoři nepřiměřeně silnou pozici – zde lze v souvislosti se zdravotní reformou vzpomenout sen. Liebermana nebo sen. Nelsona a cenu za zisk jejich podpory. Paradoxem pak může být, že za extrémních okolností může Senát držet v hrsti 41 senátorů reprezentujících státy s obyvatelstvem čítajícím jen o málo více než desetinu Američanů.

Na druhé straně filibuster jakožto menšinová zbraň vede k vzniku půvabně paradoxních situací. Ještě před hlasováním o reformě zdravotnictví schválil Senát rozpočtový zákon financující války v Afghánistánu a Iráku. Ve snaze zdržet a vykolejit proces schvalování zdravotnického zákona začali republikánští senátoři nekonečnou debatu o rozpočtovém zákoně, který by za normálních okolností bez větších výhrad schválili. Její ukončení, nutné pro konečné hlasování a pokračování v práci na zdravotnickém zákoně, si vyžádalo standardní třípětinovou demokraticko-nezávislou většinu, v jejímž rámci pro válečné výdaje de facto hlasovali i známí demokratičtí odpůrci amerických vojenských operací.

Procedurální reforma Senátu je ve stále více polarizovaném americkém politickém prostředí dozajista žádoucím krokem a je v zájmu obou politických stran, neboť si úděl menšiny pravidelně vyměňují. Za stávající situace totiž může někoho napadnout vyzkoušet nukleární postup, který by nadělal hodně zlé krve.