Průběh jednání

Polsko zahájilo jednání o umístění protiraketové základny v květnu 2007 a vláda pod vedením Práva a spravedlnosti (PiS) i prezident Lech Kaczyński byli od počátku zastánci jejího vybudování, neboť postulovali, že tento krok posílí polskou bezpečnost. PiS dlouhodobě podporuje posilování multilaterálního transatlantického spojenectví i partnerství Polsko – USA v bilaterální podobě. (pozn. 1) Zpočátku byly hlavními prioritami vyjednávání právě posílení dvoustranných politických vazeb, dále pak vojenská a zpravodajská spolupráce a umístění obranných raket krátkého doletu Patriot na polském území.

Jednání byla ostře kritizovaná opozicí, ať už kvůli nedostatku informací, které veřejnost i parlament o jejich průběhu měly, tak z důvodu přílišného ustupování americkým požadavkům. (pozn. 2) Proti se pak postavila nacionalistická Liga polských rodin, Sebeobrana Andrzeje Leppera a Polská lidová strana, přičemž paradoxně první dvě jmenované strany byly v té době koaličním partnerem Práva a spravedlnosti. Nejednoznačnou pozici pak zpočátku zastávaly levicové strany. Průzkumy veřejného mínění též ukazovaly na odmítání základny veřejností. (pozn. 3)

Základna se stala také tématem kampaně před předčasnými parlamentními volbami, jež proběhly 21. října 2007, třebaže rozhodně nedosáhla významu vnitropolitických anebo dalších zahraničněpolitických problémů. (pozn. 4) Nově sestavená vláda Občanské platformy a Polské lidové strany pod vedením premiéra Donalda Tuska rozhodla o pokračování vyjednávání, shodně s předvolebními deklaracemi však přislíbila snahu o konzultace s „některými sousedy“ a uvnitř NATO. (pozn. 5) Hlavním vyjednávačem také zůstal náměstek ministra zahraničích věcí jmenovaný předchozí vládou PiS Witold Waszczykowski. Donald Tusk jednal o základně při své návštěvě Moskvy v únoru 2008 a na bukurešťském summitu bylo potvrzeno, že NATO vnímá elementy americké protiraketové obrany jako část svého budoucího systému.

Mezi Varšavou a Washingtonem pokračovala vyjednávání, avšak na počátku července došlo k odmítnutí „posledního“ návrhu Američanů a zdálo se, že vyjednávání jsou na bodu mrazu. Po odvolání Waszczykowského a vývoji událostí na Kavkaze však získala jednání novou dynamiku a dosažení dohody bylo překvapivě oznámeno 15. srpna. K samotnému podpisu pak došlo 20. srpna ve Varšavě za přítomnosti americké ministryně zahraničí.

Obsah dohody

Condolezza Rice a Radosław Sikorksi de facto podepsali dvě dohody. První je mezinárodní smlouva umožňující vybudování americké protiraketové základny a druhý dokument je společnou deklarací o strategické spolupráci.

Podle smlouvy bude základna umístěna v Redzikově na severu Polska, přibližně 100 kilometrů východně od Gdaňsku a nedaleko pobřeží baltského moře. Na základně bude platit polské právo a báze je pochopitelně ve vlastnictví Polské republiky. Americké velení na základně je pak omezeno na činnosti spojené s protiraketovou obranou. Počet amerických vojáků a civilního personálu nepřekročí 500 a dohoda je uzavřena na 20 let s automatickým prodlužováním v pětiletých obdobích. (pozn. 6)

Pozoruhodnějším dokumentem je však Deklarace o strategické spolupráci mezi Polskou republikou a Spojenými státy americkými. Je rozdělená do tří částí – vojensko-politická spolupráce, spolupráce ve zpravodajské činnosti a spolupráce výzkumná, technologická a ve věcech obranného průmyslu. Hned v první se nachází nejpodstatnější ustanovení. Kromě potvrzení již exitující kooperace v oblastech jako výcvik a zahraniční mise je zde zapsáno, že na polském území vznikne (druhá) americká základna s baterií raket Patriot. Cílovým rokem jejího ustanovení je rok 2012. Polsko také touto deklarací získává bezpečnostní garance od Spojených států, které bilaterální formou posilují článek V. Washingtonské smlouvy. (pozn. 7)

Při hodnocení obou smluv lze říci, že Polsko dosáhlo všech svých hlavních priorit, které se na veřejnost dostaly na počátku vyjednávání. Jakékoliv srovnání s dohodou podepsanou Českou republikou však pokulhává. Praha i Varšava začínaly svá jednání z jiných výchozích pozic, pokud srovnáme míru předchozí spolupráce mezi ČR a USA a Polskem a USA. Česko i Polsko si navíc stanovily odlišné priority a vyjednávaly o umístění odlišných elementů na různých místech, což jsou všechno skutečnosti, které hrají zásadní roli při posuzování, či případné komparaci kvalit uzavřených smluv.

Bude základna – a co dál?

Současná polská vláda se může těšit z toho, že pro ni nebude problémem dosáhnout ratifikace v Sejmu, dolní komoře polského parlamentu. Smlouvu podporuje kromě hlavní vládní strany i její – ve věcech zahraniční politiky zcela loajální – koaliční partner Polská lidová strana. Hlavní opoziční strana Právo a spravedlnost se též jednoznačně vyslovuje pro smlouvu a stanovisko proti nelze očekávat ani od tří poslanců Demokratické strany. Smlouvu naopak nepodpoří levice, avšak vláda její hlasy k ratifikaci ani nepotřebuje. Po ratifikaci následuje ještě podpis prezidenta, který však, vzhledem k jeho jasné podpoře, bude pouhou formalitou. Podle posledního průzkumu veřejného mínění se pak pozoruhodně za výstavbu staví většina obyvatel, což je výsledkem zhoršením vztahů mezi Polskem a Ruskou federací. (pozn. 8)

Podpis obou dokumentů je potvrzením silných vazeb Polska na Spojené státy, které jsou soustavně vytvářeny od konce studené války pravicovými i levicovými vládami. Novinkou v polské zahraniční a bezpečnostní politice není ani snaha „získat“ na svém území americkou vojenskou bázi. Např. levicová vláda pod vedením Leszka Millera, která mj. rozhodla o vyslání polských vojáků do Iráku, začala první konzultace o přesunutí některých vojenských jednotek umístěných v Německu na polské území již na konci roku 2002. (pozn. 9) Úsilí o trvalou americkou přítomnost v Polsku nemůže být tedy vnímáno ani jako důsledek posilování Ruska, třebaže ruské operace v Gruzii mohly posloužit v celém procesu vyjednávání jako katalyzátor. Americká vojenská základna s baterií raket Patriot, zmíněná v Deklaraci, se pak může stát základem nové vojenské strategie NATO pro Evropu, jež může vzniknout jako odpověď na ruské chování v jeho „blízkém zahraničí.“ (pozn. 10)

1) Předvolební program Práva a spravedlnosti „IV. Rzeczpospolita. Sprawedliwość dla wszystkich, Warzawa, 2005, Prawo i Sprawedliwość.“

2) Atmosféru, ve které opozice kritizovala zahraniční politiku vlády, jež podle ní v té době tvrdě bránila polský národní zájem pouze v rámci Evropské unie a vůči Rusku, avšak vůči Spojeným státům byla servilní, rozjitřila na krátce po počátku vyjednávání informace, že Polsko obdrželo již připravený text dohody s požadavkem okamžité shody (Bobiński, R.: Polish Foreign Policy 2005-2007, Warszawa, 2007, Instytut Spraw Publicznych: s. 10-11). Tehdejší stínový ministr zahraničních věcí z Občanské platformy pak v sejmové rozpravě řekl, že „Poprvé (…) bylo s polskou vládou zacházeno – v otázce protiraketové základny – jako s ‚Bantustánem‘.“ (Výpověď Bronislawa Komorowského na zasedání Sejmu 11. 5. 2007).

3) Kaczyński, P.: Polska polityka zagraniczna 2005-2007. Co po konsensie?, Warszawa, 2008, Instytut Spraw Publicznych: s. 48-49.

4) Mezi další a významnější zahraničněpolitická témata patřila např. otázka polské účasti v zahraniční misi v Iráku, budoucnost evropské integrace, polsko-německé vztahy a profesionalita polské diplomacie.

5) Výpověď Donalda Tuska na zasedání Sejmu 23. 11. 2007.

6) On-line text Smlouvy zde.

7) On-line text Deklarace zde.

8) Polubiliśmy tarczę, bo boimy się Rosji – sondaż “Gazety“ on-line text zde.

9) Dančák, B.: „Noví Evropané“ a jejich role v transatlantických vztazích po vstupu do EU – český a polský příklad. Sociální studia 1/2004. Brno: Fakulta sociálních studií MU, s. 15.

10) K revizi obranného plánování NATO tak, aby chránilo i členské státy střední a východní Evropy vyzývá např. i zahraničněpolitický poradce Barracka Obamy Ronald D. Asmus a lze předpokládat, že především baltské státy, Polsko, Česká republika a Rumunsko budou o posílení bezpečnosti touto cestou usilovat (Asmus, R. D.: NATO’s Hoour, The Wall Street Journal Europe, 18. 8. 2008).