Ostatně městem míru je v hebrejštině Jeruzalém. Totéž město je ale současně jednou z překážek míru – jako svou jedinou metropoli si jej nárokují oba národy, pro jedny je městem mírovým (hebrejsky Jerušalajim), pro druhé městem svatým (arabsky Al-Kuds). Židé v diaspoře si o svátcích pesach a jom kipur říkají, že se příští rok sejdou v tomto městě („Příští rok v Jeruzalémě!“), důležitější však je sejít se v míru vůbec. I v politice je důležitá naděje, že mír jednou bude – ale bezpečnost je aktuálnějším požadavkem voličů, na který odpovídají státníci všech stran.

Buldozer

Také generál Ariel Šaron, který prodělal za svůj život mnoho vzestupů i pádů, se stal usednutím do premiérského křesla státníkem. Jako generál musel mluvit hlavně o válce, jako muž v čele státu mluví i o míru. Během bezmála pěti let, které v křesle premiéra Státu Izrael ztrávil, dokázal k překvapení většiny, že o míru umí nejen mluvit, ale že mu dokonce hodlá pomoci. Z mnoha svých někdejších kritiků (např. Šimona Perese) si udělal stoupence, naopak své bývalé politické chráněnce z řad radikálních osadníků zklamal natolik, že jej začali považovat za zrádce národa. Čím si vysvětlit tuto tak rychle obrácenou polarizaci kolem premiérovy osobnosti?

Ariel Šaron, přezdívaný někdy pro svojí umanutou povahu, nekompromisnost a razanci „Buldozer“ (podobnost se současným českým premiérem je čistě náhodná), je především výborný stratég a pragmatik. Byl si dobře vědom, jak nepopulární je mezi většinou Izraelců štědrá materiální, finanční a morální podpora osadníků (jejímž určitým zosobněním byl i on sám). Věděl také, že situace, kdy na jednom z nejhustěji obydlených míst na světě, v pásmu Gazy, žijí mezi milionem Palestinců čtyři tisícovky izraelských osadníků, je neudržitelná – stojí Izrael spoustu peněz, životy vojáků i morální kredit před světovou veřejností. Z těchto příčin se rozhodl pro jednostranné (tedy s palestinskými představiteli nevyjednané) stažení armády z Gazy a odstranění tamních osad.

Nevelký pruh země podél Středozemního moře se tak loni v srpnu stal jakousi laboratoří budoucího palestinského státu. Státu polosuverénního, s vnějšími hranicemi a vzdušným prostorem kontrovanými Izraelem, demilitarizovaného a hospodářsky nesoběstačného. Důsledky této polovičatosti se projevují zatím jen pozvolna. Šaron však sňal reálnou odpovědnost ze sebe a z Izraele a předal jí palestinským autoritám. Ty jí v nynějších volbách museli hájit před extrémistickými silami reprezentovanými hnutím Hamas.

Démon

V prvních dnech Šaronovy nemoci označil největší izraelský deník, levicový Haarec Ariela Šarona za nejsilnějšího izraelského premiéra od dob Davida ben Guriona. Vskutku – rozhodnost s jakou vedl pět let ne vždy pevnou vládní koalici, odvaha k rozhodnutí o stažení z Gazy, kterou „jestřáb“ Šaron vyrazil trumfy z rukou levicovým „holubicím“, politický instinkt, který jej vedl k opuštění Likudu a založení strany Kadima (Vpřed) – to vše jej řadí mezi nejvýraznější osobnosti izraelské politiky vůbec. A navíc to vše stihl během několika málo let, ve věku blížícím se k osmdesátce.

Evropský pohled na Ariela Šarona však byl a je méně obdivný než ten izraelský. V povědomí evropské veřejnosti je zapsán především ve spojitosti s masakry v libanonských uprchlických táborech pro Palestince Sabra a Šatíla (1982), za které byl dokonce obviněn belgickou justicí. Debata o těchto tragédiích byla oživena v souvislosti s krvavými událostmi v uprchlickém táboře Jenin během zásahu izraelské armády v roce 2002. Evropská unie také ostře kritizovala izraelskou taktiku cíleného zabíjení členů teroristických organizací, kterou Šaron vehementně prosazoval a před světem hájil. Zkrátka, Ariel Šaron byl označován za hlavní překážku míru na Blízkém východě.

Ostrá kritika, kterou západoevropská média vůči izraelskému premiérovi nikdy nešetřila, částečně ustala poté, co prodělal letos začátkem ledna vážnou mozkovou příhodu. Francouzský deník Le Monde dokonce jeho význam pro Izrael přirovnal k významu generála Charlese de Gaulla pro Francii. I on překonal období neúspěchu a vyloučení (u Šarona po masakrech v Libanonu, u de Gaulla po prohraných volbách), ve vyšším věku se vrátil na politický vrchol, uspěl a díky své minulosti vlastence ve zbrani a osvoboditele země si mohl dovolit radikálně se postavit proti svým minulým zásadám i proti veřejnému mínění. De Gaulle, který kdysi tvrdil, že „Středozemní moře protéká Francií“, se dokázal vypořádat s válkou v Alžírsku a dát této zemi nezávislost. Stejně jako Šaron v případě Gazy, si de Gaulle uvědomil a přesvědčil veřejnost o tom, že držení této země jen z ideologických důvodů je neprozřetelné, drahé a nebezpečné.

Stín

Šaronův nástupce v čele vlády a pravděpodobně i strany Kadima, bývalý starosta Jeruzaléma Ehud Olmert bude mít těžkou úlohu. Kadima hned po svém vzniku vyletěla v preferencích daleko ke 40% a stala se jasným favoritem březnových parlamentních voleb. Do nich pravděpodobně Šaronův „stín“ ve straně ještě voliče udrží, ale není příliš jisté, že Olmert dokáže jít ve šlépějích zakladatele daleko. Chybí mu nezpochybnitelná životní zkušenost, s níž si Šaron dokázal vydobýt kredit a autoritu i pro nepopulární činy.

Do voleb chtěl jít původně Šaron s dalším ambiciózním plánem: nakreslit definitivní hranice Státu Izrael a oddělit jej od budoucího palestinského státu. Počítal i s rušením některých těžce dostupných osad na Západním břehu Jordánu a s přičleněním jiných k území samotného Izraele (pravděpodobně výměnou za některé arabské enklávy v Izraeli přiléhající k Západnímu břehu). Významnou úlohu by v rýsování této hranice hrála tzv. bezpečnostní bariéra, kterou budoval Šaron poslední tři roky a která razantně snížila počet sebevražedných útoků v izraelských městech.

Ariel Šaron se chtěl zajištěním bezpečnosti Izraele propracovat k míru Blízkém východě. Pokusů jít na to opačně již totiž bylo mnoho – a všechny byly z dlouhodobého hlediska neúspěšné.