Absence jednotné zahraniční politiky v rámci EU umožňuje Spojeným státům i nadále udržovat nadstandardní vztahy s osvědčenými spojenci, jako například s Velkou Británií, která se měla údajněna programu PRISM také podílet. Nebylo by to ostatně poprvé, kdy tyto dva státy spolupracovaly na podobném programu. Za příklad si můžeme vzít projekt ECHELON z doby studené války, kdy byly monitorovány a analyzovány telefonní hovory z východního bloku. Proto jsou i reakce jednotlivých členských států na prohlášení o PRISMu tak odlišná. Nicméně data, která analyzuje PRISM, obsahují mnohem více citlivých informací, než byly dostupné pro projekt ECHELON. To souvisí především s nárůstem využívání pokročilých technologií v každodenním životě. Každý člověk produkuje velké množství dat při činnostech, které si ani neuvědomuje. Jedná se například o data z transakcí platební kartou, data o GPS poloze z chytrých telefonů, metadata o navštěvovaných webových stránkách, údaje z věrnostních karet jednotlivých společnostní, data ze sociálních sítí a samozřejmě emaily, tweety a jiné zprávy posílané přes internet. Kombinace těchto dat umožňuje vytvořit velmi detailní profil o každém jednotlivci – jaké má přátele, jaké jsou jeho zájmy, kde se nejčastěji vyskytuje, co a kde nakupuje. Část těchto dat poskytujeme dobrovolně, jako například záznamy na sociálních sítích. Jiná data poskytujeme výměnou za nějaký benefit, jako třeba u věrnostních karet. Někdy ale o těchto datech ani nevíme, jako například u informací o navštívených stránkách v podobě cookie souborů nebo u GPS polohy z chytrých telefonů. Každá společnost, jejíž služby využíváme, má tak k dispozici určitou část těchto dat. Nicméně program PRISM kombinuje tyto zdroje, a může tak vytvořit konsolidovaný profil jednotlivce, který následně vyhodnotí.

Aféra okolo PRISM má dvě roviny – národní a mezinárodní. Na mezinárodní úrovni spočívá aféra především v tom, že se informace o programu PRISM dostaly na veřejnost.  Nicméně pro evropské státy je ale závažnějším problémem skutečnost, že se americké tajné služby dostanou k datům evropských subjektů, aniž by o tom věděly orgány daných zemí. Americké tajné služby profitují z protiteroristické legislativy a několika dalších zákonů. Stručně jde o to, že americké firmy jsou povinny uchovávat veškeré kopie dat na americké půdě. Společnosti to řeší přes své mateřské firmy nebo lokální americké pobočky. V těchto případech se jedná o americké společnosti, které jsou povinny poskytnout veškerou součinnost americkým tajným službám, včetně poskytnutí dat. A jelikož jsou to především americké společnosti, které provozují cloudy, sociální sítě nebo internetové prohlížeče na globální úrovni, mohou se dostat evropská data oklikou až k americkým tajným službám. Aféra na národní úrovni je rovněž ze skutečnosti, že se utajované informace dostaly na veřejnost.  Mnohem závažnější je ale to, že odpovědné orgány, jako třeba senátní výbor, o tomto programu neměly žádné informace. Tato skutečnost vyvolala národní debatu o rozsahu protiteroristických opatření a o zpřísnění kontroly tajných služeb.

Nám v Evropě tak nezbývá nic jiného než se smířit s tím, že soukromí a anonymita na internetu jsou minulostí. Můžeme ještě doufat, že se alespoň zvýší naše kolektivní bezpečí, tedy pokud budou americké tajné služby ochotné podělit se o své analýzy s evropskými kolegy.