Politika „blízkého zahraničí“

Zahraničně (geo)politická koncepce „blízkého zahraničí“ spočívá v udržování bývalých republik Sovětského svazu (SSSR) v mocenském vlivu Moskvy a dalším posilování tohoto stavu. Dlouhou dobu se zdála být jen z oblastí snů. Rusko v druhé polovině 90. let nebylo schopné být ekonomickou a politickou alternativou prozápadním ambicím postsovětských států. Jeho mocenská pozice byla navíc poškozena vlekoucím se konfliktem v Čečensku.

Série tzv. „barevných“ revolucí mezi lety 2003-2005 (růžová v Gruzii, oranžová na Ukrajině a tulipánová v Kyrgyzstánu) a dlouhodobá existenciální krize Společenství nezávislých států – hlavnímu mezistátnímu celku na území bývalého SSSR – se zdála být ranou do vazu imperiálním snahám Ruské federace. Stabilní výjimkou bylo po celé popisované období Bělorusko a, do jisté míry, Kazachstán, Kyrgyzstán (díky početné ruské menšině) a Tádžikistán.

Rozděl a panuj

Poslední vývoj v postsovětských republikách svědčí o možném oživení mocenských snah Ruska vůči svým bývalým vazalům. Impulsem se zdá být povolební pat na Ukrajině, který vedl k nástupu proruského premiéra Janukovyče – poraženého z období „oranžové revoluce“. Mnohem alarmujícím signálem je referendum v odtrženecké Podněsterské oblasti (Moldavsko) z letošního září, které rozhodlo o nezávislosti a možném připojení k Rusku (!) a poslední vyostření rusko-gruzínských vztahů.

Rusko-gruzínské vztahy jsou přitom dlouhodobě špatné. Poslední sankce uvalené na Gruzii nejsou jedinými. Již na jaře letošního roku uvalilo Rusko embargo na dovoz minerálních vod a vína, které jsou důležitým vývozním artiklem Gruzie. Není zcela bez souvislosti, že podobné embargo bylo ve stejné době uvaleno i na Moldavsko. V obou případech údajně z hygienických důvodů. Řetěz podobností v postupu Ruska k oběma státům může pokračovat deklarovaným úmyslem vyhlásit referendum v Jižní Osetii – separatistickým regionem Gruzie – který vyhlásily místní autority. Podněsterský scénář je více než pravděpodobný. Obě oblasti jsou přitom ve všech ohledech zcela závislé na ruské podpoře. Přestože by s přistoupením Podněstří či Jižní Osetie podle ruské ústavy musely souhlasit vlády Moldavska či Gruzie, což je velmi nepravděpodobné, k vyřešení konfliktů to rozhodně nepřispívá.

Udržování „zmraženosti“ konfliktů v separatistických regionech Gruzie – Jižní Osetie a Abcházie – k její destabilizaci je dlouhodobou strategií Ruska, která nabrala na intenzitě po „revoluci růží“. Na území Abcházie se nachází mírové jednotky, které zde byly rozmístěny po uzavření příměří v roce 1994. Tyto jednotky jsou však bezezbytku složeny z ruských vojáků. Je tedy zcela v moci Ruska pokusit se o vyřešení konfliktu. To by však bylo v rozporu s jeho zájmy. Místo toho ruské orgány umožnily snadný přístup k občanství pro obyvatele obou regionů. Letos na jaře přijal ruský parlament zákon, který umožňuje nasadit ruské ozbrojené síly kdekoli v zahraničí za účelem ochrany ruských občanů. Proti komu je tento zákon primárně zaměřen je zřejmé.

Přímý či nepřímý nátlak Ruska na Moldavsko a Gruzii se přímo střetává se zahraničně-politickou iniciativou EU – Evropské politiky sousedství (ENP). Příklad zfalšovaných voleb v Gruzii a na Ukrajině ukázal, že v případech kdy je EU ve svém postoji jednotná, tak to přináší úspěchy i v situacích kdy se zájmy EU a Ruska přímo střetávají. Rusko si je však velmi dobře vědomo energetické závislosti států EU na ruské ropě a zemním plynu a úspěšně s touto kartou umí hrát. Strategií je jednat s klíčovými členy EU separátně a nabourat tak snahy o jednotný postup v samotném zárodku. Typickým případem je rusko-německá dohoda o plynovodu vedeném přímo do Německa po dně Baltu. Ponecháme-li stranou, že dohodu podepsal kancléř Schröder v závěru svého pobytu ve funkci, aby si následně sedl do čela správní rady rusko-německého koncernu, který z dohody bude profitovat, tak tento krok přímo poškodil Polsko a svými důsledky i snahy o jednotnou energetickou politiku EU.

Evropská politika sousedství v ohrožení?

ENP má za cíl vybudovat na hranicích EU pásmo států, které sdílí demokratické hodnoty Unie. Gruzie ji vnímá jako počátek cesty k budoucímu členství v EU, ačkoli to není původním smyslem ENP. Proevropská „revoluce růží“ je v zemi stále silná a naprostá většina místních obyvatel vidí perspektivu Gruzie v Evropské unii. Nátlak Ruska na Gruzii, který je motivován její prozápadní ambicí, je ohrožením pro samotný hodnotový rámec EU. Demokratické sousedství je jedním z hlavních strategických cílů EU. Gruzie (a Moldavsko ) se účastní ENP a její vláda vyjádřila ochotu a podnikla konkrétní kroky plnit závazky plynoucí z její účasti v programu. Zároveň je ekonomicky závislá na obchodu s Ruskem a současná omezení uvalená na Gruzii ze strany Moskvy ji vážně poškozuji. Další účastník ENP – Arménie – je posledním embargem rovněž vážně poškozen, protože Gruzie je důležitou tranzitní zemí pro arménský export a import. Nechá-li EU zmíněné země bez adekvátní podpory, tak možným důsledkem je kolaps celé demokratizační snahy v sousedství EU.

Šance pro Evropu

Při demokratizačních snahách v zemích, které Rusko považuje za svou sféru vlivu se nevyhnutelně politika EU střetne s politikou Ruska. Zkušenost nám však naznačuje, že čím je postoj EU jednotnější, tím méně je razantní postup Moskvy. Jednotný názor 25 či 27 států je něco jiného, než izolovaný postoj Polska či České republiky. „Vyděračský“ energetický potenciál Ruska má své meze dané tím, že Evropa je pro Rusko významným odbytištěm. Stanovujeme-li za jednu z hlavních priorit demokratické sousedství na jedné straně, nemůžeme nechat bez podpory ty země, které se touto cestou vydaly na straně druhé.

Ve své politice k celému regionu Jižního Kavkazu by měla být EU mnohem transparentnější a přímočařejší. Mimo jiné trvat na internacionalizaci mírových jednotek v Abcházii (nyní ze 100% tvořené ruskými vojáky), aktivněji se podílet na vyřešení konfliktů v Abcházii, Jižní Osetii a Náhorním Karabachu či odbourat bariéry vzájemnému obchodu mezi Unií a státy v regionu za účelem zmírnit závislost jihokavkazských států na obchodování s Ruskou federací. Dále zavedení přímých leteckých linek mezi státy regionu a zeměmi EU a povzbuzení k pevnější regionální spolupráci všech tří jihokavkazských republik, aby se tak minimalizovaly případné další hospodářské sankce ze strany Ruska.

Státy východní Evropy, které se připojily k Evropské politice sousedství oprávněně očekávají, jak se EU zachová. Neměli bychom je nechat čekat příliš dlouho.