Ruská zahraniční politika na křižovatce ekonomické krize
Petr Binhack
/ Ed. 17. 2. 2016
Rok 2008 znamenal pro Čínu a Rusko okamžik mocenského vzestupu po bok Spojených států. Zatímco Čína tak činila prostřednictvím organizace okázalých Olympijských her, které měly světu ukázat přívětivou tvář režimu, z gruzínského bojiště zněl jasný vzkaz: „Už nás nezajímá, co si o nás Západ myslí.“ Konfrontační postoj Ruska k Západu, za jehož vyvrcholení lze považovat postup Ruska v jihoosetském konfliktu, byl mnoha odborníky považován za vedlejší důsledek energetického bohatství, který dal ruským představitelům sebevědomí nezbytné k riskování mezinárodní izolace. Marshall Goldman vystihl v názvu své knihy z dubna 2008 charakter současného Ruska jedním slovem – „petrostát“.
Vývoj posledních měsíců dává Goldmanovi do velké míry za pravdu, když můžeme pozorovat korelaci mezi vývojem globální ekonomiky, cenami komodit a chováním Ruska jako aktéra v aréně mezinárodních vztahů Představitelé Kremlu byli pod tíhou přívalu špatných zpráv ve druhé polovině roku 2008 nuceni upustit od mnohých smělých plánů a zaměřit se na vnitrostátní problémy. Ceny ropy klesly na přelomu roku k 40 USD/barel, což je hluboko pod 70 USD/barel, které pro ruskou státní pokladnu znamenají vyrovnaný rozpočet. Akcie Gazpromu, bílého koně státem vlastněného energetického průmyslu, ztratily v průběhu roku 2008 76 procent své hodnoty. Ruské finanční rezervy se od srpna do poloviny letošního března ztenčily o 36 procent. Hlavní příčinou byla snaha podpořit klesající a od listopadu do ledna již dvanáctkrát devalvovaný rubl, který figuroval v plánech ruských představitelů jako rezervní měna budoucnosti. Odliv zahraničního kapitálu, který se v srpnu jevil jako krátkodobý, znamenal v kombinaci s ekonomickou krizí ztrátu investic v hodnotě 200 miliard dolarů. Obrat zahraničního obchodu kles v lednu 2009 o 46 procent ve srovnání se stejným obdobím předchozího roku. Rusko zažívá nejhorší ekonomickou krizi za posledních deset let.
Položme si otázku: „Bude zhoršená ekonomická situace Ruska znamenat jeho vstřícnější přístup k Západu?“ Po dvou letech byly v lednu 2009 přerušeny dodávky ruského zemního plynu do Evropy přes Ukrajinu. Nejednalo se o novou situaci, ale naopak o situaci periodicky se opakující již od roku 1992, kdy se poprvé objevily problémy s platbami Ukrajiny za dodávky ruského plynu. Zastavení dodávek, kterého jsme byly svědky na začátku ledna letošního roku, vyneslo ceny plynu na tříleté maximum. Jednání ruské strany snažící se o srovnání cen pro Ukrajinu, která je tranzitní zemí pro 80 procent ruského plynu proudícího do Evropy, s cenami pro státy Evropské unie, se v současné ekonomické pozici Ruska jevilo jako logické.
Podle většiny zahraničních analytiků se jednalo o jednu z posledních možností, která se Rusku pro srovnání cen nabízela. Neobvykle teplý podzim umožnil státům Evropské unie vytvořit si zásoby zemního plynu, což spolu s rozvojem těžebních a přepravních kapacit na Blízkém východě ohrožuje postavení Ruska jako dodavatele zhruba 27 procent spotřeby plynu v Evropské unii. Své postavení může Rusko udržet, případně posílit, pouze za předpokladu investic do těžebních a přepravních kapacit, které jsou v příštích jedenácti letech odhadovány na 320 miliard USD. Tyto skutečnosti spolu s předpokládaným poklesem poptávky států Evropské unie po plynu o 1,5 procenta v roce 2009, mohou zasadit ruské ekonomice mnohem těžší ránu, než pokles cen ropy na 50 USD/barel. Zatímco ceny ropy se mohou, jakkoli to může znít v současné situaci nepravděpodobně, v blízké době vrátit k hodnotě 150 USD/barel, investice do údržby těžebních a přepravních kapacit lze dohnat pouze stěží.
Rusko neočekává přicházející problémy s poklesem poptávky a cen zemního plynu v nečinnosti. Schůzka zemí volně sdružených v GECF (Fórum zemí exportujících zemní plyn), která se konala v Moskvě v prosinci 2008, znamenala významný krok k formalizaci skupiny a jejího zformování do podoby OPEC. Jakožto nejsilnější člen je Rusko iniciátorem snahy o prohloubení vzájemné spolupráce s cílem regulovat ceny zemního plynu. Přestože zúčastněné státy snahu vytvořit plynový kartel popírají a odvolávají se na „ochranu vlastních zájmů“, lze těžko uvěřit, že organizace, jejíž členské státy kontrolují přibližně 50 procent trhu a 60 procent ověřených zásob, neprojeví snahu o ovlivnění cen, zvláště pak v situaci, kdy ceny zažívají významný pokles.
V současné ekonomické situaci si lze představit dva možné scénáře vývoje vztahů Ruska se Západem, které vycházejí z rozdílných tradic teorie mezinárodních vztahů. První scénář, který můžeme nazvat kooperační, kalkuluje s možností globálního ekonomického kolapsu, na jehož konci budou všichni aktéři slabší a chudší. V důsledku tohoto očekávání obě strany omezí své zahraničně-politické ambice a budou se věnovat řešení vnitřních krizí: Spojené státy odloží rozšiřování NATO směrem na východ a přehodnotí program výstavby protiraketové obrany. Rusko se na druhou stranu vzdá svého snu o obnovení moci v oblasti blízkého zahraničí.
Logika tohoto vývoje je přímočará: Rusko bude potřebovat finanční prostředky a technologie Západu, aby udrželo a popřípadě rozvinulo své energetické kapacity. Státní společnosti budou hledat zahraniční partnery-investory, kteří se budou podílet na rozvoji společností, jako jsou Dutch Shell, BP a Exxon Mobile. „Bitva ideálů“ v tomto případě ustoupí dlouhodobému, oportunistickému partnerství se Západem založenému na společných zájmech.
Druhý scénář vývoje je možno shrnout do konstatování „méně zdrojů znamená více sobeckých zájmů“. V tomto případě je ruská politická reprezentace vystavena hrozbě regionálního separatismu a hrozeb ze strany nestátních aktérů nebo politické opozice. Nedostatek finančních prostředků plynoucí z vývoje světové ekonomiky bude ztěžovat další držení moci běžnými prostředky. Za původce vnitřních problémů bude označen Západ jakožto strůjce současné ekonomické krize a agresor rozšiřující svůj vliv na východ. Za této situace by bylo nelogické spolupracovat či dokonce ustupovat Západu, zvláště pak pod dojmem letního konfliktu v Gruzii, který je ruskou společností chápán nikoli jako důsledek energetického bohatství země, ale jako symbol obnovy ruské společnosti a státu po pádu Sovětského svazu.
Položme si otázku: „Který z těchto scénářů je pravděpodobnější?“ Je zřejmé, že ruské autority jsou připraveny hájit svoji politickou moc silou, otázkou však zůstává, do jaké míry je stávající reprezentace schopna vypořádat se s neočekávanými změnami, které mohou vyústit ve volání po politických či ekonomických změnách. První scénář, ve kterém ekonomické důvody hrají primární roli, předpokládá umírněnou zahraniční politiku, pro kterou nemusí mít Kreml pochopení. Rozhodná akce v Gruzii a tvrdý postoj při vyjednávání s Evropskou unií a Ukrajinou o dodávkách zemního plynu nepředstavují styl umírněné zahraniční politiky umožňující následnou, ničím nezatíženou, kooperaci. Na druhou stranu lze tyto dvě události jen stěží srovnávat, neboť především v druhém případě převládá maximalizace ekonomického zájmu nad potrestáním „zpupného“ souseda.
Zájmy Spojených států by upřednostňovaly kooperující Rusko, které by upustilo od svého postoje odpůrce programu protiraketové obrany a vyslovilo by se k zastavení íránského jaderného programu. Nástup Baracka Obamy do funkce prezidenta Spojených států může otevřít nový prostor kompromisu ve dvou velkých tématech, která dlouhodobě zatěžují americko-ruské vztahy: možnost rozšíření NATO o Ukrajinu a Gruzii a plán umístění protiraketové obrany v Polsku a České republice.
Dnes v povědomí ruské elity stále převládá pocit vítězství z jihoosetského konfliktu a vědomí úspěšného prosazení, byť s významnými finančními ztrátami, vlastních cílů při nedávném vyjednávání o dodávkách zemního plynu na Ukrajinu. Na druhou stranu dále se zhoršující ekonomická situace na globální úrovni a její negativní dopady na Rusko budou v blízké budoucnosti významným faktorem nejen ve vztahu k domácí politice, ale také při formování vztahu Ruské federace s Evropskou unií a Spojenými státy.
