Počátkem roku 2011 byla vydána první komplexní kniha o ruských vojenských reformách, volně dostupná na internetu (prozatím pouze v ruštině). Vydalo ji moskevské Centrum pro analýzu strategií a technologií (CAST), založené v roce 1997. CAST (www.cast.ru) je soukromým vědecko-výzkumným centrem se specializací na analýzu restrukturalizace obranně-průmyslového komplexu Ruska, vytváření státních obranných zakázek, systému vojensko-technické spolupráce, reformy ruské armády a ozbrojených konfliktů na post-sovětském prostoru. Anglická (a francouzská) verze knihy by měla být dostupná od května.
Kniha je sborníkem článků o jednotlivých částech vojenské reformy očima nezávislých vojenských expertů. Tyto reformy vyvolávají veliký zájem ruské veřejnosti společně s řadou protichůdných hodnocení ze strany společnosti, médií a samotných armádních důstojníků. Ředitel CAST Ruslana Puchova hovoří ve vztahu k reformám o rozkolu veřejného mínění. Podle něj byl současný ministr obrany Anatolij Serďukov jmenován na tuto funkci právě za účelem implementace kardinální vojenské reformy jako osoba nesvázaná s tradičním vojenským establishmentem a nabízející nový přístup k organizaci ozbrojených sil. Autoři dokonce tvrdí, že se jedná o nejradikálnější reformu od založení Rudé armády po bolševické revoluci v roce 1917.
O reformy pozemních vojsk se pokoušeli prakticky všichni ministři obrany Ruské federace po roce 1991, ale nikdo je nedotáhl do konce. Reformám pozemních vojsk se v knize přehledně věnuje vojenský analytik Alexej Gajdaj. Ten chronologicky popisuje snahy jednotlivých ministrů obrany o vojenské reformy až do současnosti. Od roku 1992 byl ministrem obrany Pavel Gračev, spojovaný s vypuknutím ozbrojeného konfliktu v Čečensku. Politická a ekonomická situace tehdy radikálnější vojenské reformy neumožňovala. Po fakticky prohrané válce v Čečensku se novým ministrem obrany v roce 1996 stal ostře protizápadní generálplukovník Igor Rodionov. Jeho úkolem bylo napravení chyb a nedostatků, které vyšly najevo díky první čečenské válce. Brzy po jmenování jej ale v roce 1997 nahradil nový ministr obrany Igor Sergejev, první a poslední maršál Ruské federace. Plán jeho reforem byl dosti skromný, nicméně tehdy se poprvé začalo hovořit o profesionální armádě (hlavně díky vysokým ztrátám ruských branců v čečenském konfliktu). V březnu 2001 byl do čela ministerstva jmenován Sergej Ivanov z Petrohradu, po dlouhé době první nevojenský ministr obrany, který od roku 1975 sloužil v civilních zpravodajských službách.
Současný ministr obrany Anatolij Serďukov, bývalý obchodník s nábytkem, vystřídal Ivanova v únoru 2007. Armáda se tehdy nacházela ve složité situaci permanentních, ale nedokončených reforem, které se táhly ještě z let 1992-93. Mezitím navíc vznikaly problémy nové. První reformní plány byly připraveny k prosinci 2007 a zakládaly se na přetvoření divizí v brigády za účelem vzniku mobilnějších sil, které budou připraveny k operacím v lokálních konfliktech, nikoliv k bojovým střetům velkých konvenčních armád. Po rusko-gruzínském konfliktu byl v říjnu – listopadu 2008 proces reforem ještě prohlouben, jelikož válka poukázala na jisté negativní aspekty (zejména neefektivní systém velení a komunikace od generálního štábu po jednotky v boji). Rovněž bylo upuštěno od rozsáhlého mobilizačního systému, na který se začalo nahlížet jako na archaické dědictví Sovětského svazu. Snížil se počet vojenských okruhů a na jejich místě byl založen systém regionálních velitelství. Poměrně drasticky se snižují armádní stavy, zejména důstojnického sboru. Reformy se citelně dotknou i vojenského vzdělávání (např. v listopadu 2008 bylo přijato rozhodnutí založit institut profesionálních seržantů s 2,5 letým výcvikem).
Reformami výsadkových vojsk (vozdušno-desantnych vojsk – VDV) a vzdušných sil (vojenno-vozdušnych sil – VVS) se v knize zabývá Sergej Lavrov. Píše, že reforma VDV přecházela reformám pozemních vojsk, a její počátek zasazuje do roku 2006. V jejím rámci mělo dojít k rozdělení specializace útvarů na parašutisticko-výsadkářské a výsadkářsko-útočné. Ty poslední měly být spíše elitní a vysoce mobilní pěchotou, která může být operativně přemístěna na jakékoliv letiště, schopné přijímat vojensko-přepravní letectvo (pro parašutistické výsadky se v těchto útvarech vyčleňuje pouze jeden prapor; může se používat například k obsazení protivníkova letiště, na které se později přepraví zbytek jednotek). Parašutisticko-výsadkářské pluky se měly připravovat k výsadku v plné sestavě s bojovou technikou a parašutistickým způsobem. V roce 2008 byly připraveny všechna opatření k přechodu VDV na převážně kontraktní (profesionální) způsob formování. Vedení VDV se ale podařilo před ministerstvem obrany uchránit tuto strukturu od radikálních reforem prováděných v jiných částech ozbrojených sil. Byly zrušeny plány přechodu VDV z divizní na brigádní strukturu, došlo k návratu formování VDV převážně z vojáků s brannou povinností atd.
Vzdušné síly (dále VVS) procházejí hlubokými reformami stejně jako pozemní vojska. Ve VVS se hromadily staré problémy, související většinou se zastaralostí techniky. Dodávky nových letadel a vrtulníků se rapidně snížily v prvních letech po rozpadu SSSR a později byly téměř zastaveny. I nejmodernější letecká technika byla v roce 2008 stará 15-20 let. Letecké přístroje a komplexy protivzdušné obrany (dále PVO) byly ještě starší. Pro bombardéry i další typy letadel se podle Lavrova čas zastavil v polovině 80. let. Zhruba od roku 2005 byly zahájeny programy modernizace leteckého parku, ale díky nedostatečnému financování nemohly napravit celkovou situaci. Reformy VVS se dotkly i jejich struktury: bylo rozhodnuto odstoupit od struktury vzdušná armáda – korpus (divize) – pluk, která byla nahrazena mobilnější strukturou velení letecká základna (brigáda) – eskadra (pluk). Strukturální reforma však nebyla do konce roku 2010 dokončena. Doposud dochází ke změnám i v tak základních parametrech, jako je počet leteckých základen, což neumožňuje podat přesný a konečný obrázek poreformní struktury VVS.
Reformy námořních sil Ruské federace (Vojenno-morskij flot, VMF) analyzuje v další kapitole Dmitrij Boltenkov. Nejdůležitějším prvkem bylo založení čtyř operativně-strategických velitelství, neboli vojenských okruhů nového typu (Západní, Centrální, Jižní a Východní). Dochází ke změnám podřízení námořních struktur zpod správy hlavního velitele VMF k velitelům nově založených okruhů. Nicméně podle Boltenkova dosud hlavní organizační změny v VMF na úrovni flotil nebyly završeny. Organizační změny jsou rovněž provázeny dlouhodobými modernizačními plány vojenské techniky a vyzbrojení všech pěti flotil (Černomořské, Kaspické, Baltské, Severní a Tichooceánské).
V další kapitole analyzují Anton Karnauchov a Vjačeslav Celujko Vojenskou doktrínu Ruska, potvrzenou prezidentským dekretem v únoru 2010, a srovnávají tento teoretický koncept se skutečností a reálnými možnostmi ruských ozbrojených sil. Autoři považují za poněkud nelogický krok, že jeden z hlavních vojenských dokumentů byl přijat až na počátku roku 2010, zatímco vojenská reforma v té době už dva roky běžela. Vjačeslav Celujko je i autorem poslední kapitoly, v níž srovnává světové tendence vojenských reforem. S ruskou reformou jsou srovnávány především reformy ozbrojených sil USA, Německa, Francie, Turecka a Číny. Autor kromě realizace samotných reforem srovnává také expediční síly v armádách těchto zemí, roli strategických jaderných sil ve vojenských reformách a financování armády.
Celkově je kniha prvotní ucelenou a čtivou publikací, komplexně pojednávající o průběhu vojenských reforem v postsovětském Rusku. Čtenář zde najde vynikající analytický vhled do situace, a ačkoliv se kniha vyhýbá citlivým tématům, která jsou s průběhem vojenských reforem spojována (nedostatečné zabezpečení ubytování pro důstojníky atd.), jedná se o prozatím nejlepší analýzu vojenských reforem ruské armády.