Arabská povstání z roku 2011 byla překvapením pro všechny. Málokdo si uměl představit, že by se ony silné represivní režimy mohly jen tak rozpadnout. Za půl století vydržela egyptská republika generálů válku, nápor islamistů, opoziční hnutí „Dost!“ a liberalizaci ekonomiky.

Pocit, že se něco musí stát, mělo jen málo pozorovatelů. Jedním z nich byl zubař Alá’a al-Aswání.

V knize Jakobijánův dům, nejčtenější románové kritice soudobého Egypta, otevřeně rozebírá hluboké kořeny společenské frustrace Egypťanů. Korupce, intriky a zneužívání moci v rovině politické i osobní jsou společenským kontextem, v jehož slepých uličkách se nachází osudy jednotlivých postav.

Svižný, čtivý a nezřídka ironický román vykresluje všechny společenské vrstvy obývající výstavní budovu v centru Káhiry: Jakobijánův dům. Stárnoucí mládenec, syn ministra a kosmopolitní záletník Zakí Bej vlastní v domě byt, kterého se intrikami pokouší zmocnit jak jeho rozvedená sestra, tak i Malák, bratr jeho sluhy. Soused Hátim, šéfredaktor francouzsky psaných novin, je tajný homosexuál, který si na střeše domu vydržuje negramotného mladého vojáka i s jeho rodinou. V bývalých střešních prádelnách a kuchyních bydlí přistěhovalci z venkova. Na nejnižší příčce společenského žebříčku je inteligentní syn domovníka Táha. Na policejní akademii ale skládá přijímací zkoušky marně – nemá ani správný společenský status, ani úplatek. Ze stejně nuzných poměrů pochází bývalý čistič bot Hadždž Azzám, který se vyšvihl díky ne úplně čistým obchodům a stylizuje se do zbožného podnikatele.

Tři egyptská tabu

Vážnost budící arivista Azzám je nejzajímavější postavou, v níž se spojují všechna tři velká témata al-Aswáního kritiky: politická korupce, islám a sex. Korupce je skrytým valem režimu, který se vydává za demokratický a spravedlivý, ale v němž si mocní pečlivě brání svá privilegia. Hadždž Azzám se rozhodne vstoupit do politiky nákupem poslaneckého křesla za milion liber. Když ale odmítne hrát podle pravidel, narazí na mocenskou kliku. Je totiž vydíratelný svými obchody s drogami.

V dalším al-Aswáního tématu, islámu, nejde tolik o náboženství samo, jako spíše o společenský fenomén posledních dvou desetiletí – islamizaci země. Azzám patří k početné skupině egyptských gastarbeitrů, kteří se za prací odstěhovali do Saúdské Arábie. Vrátili se nejen s kapitálem, ale i s onou novou islámskou vážností. Ta pomáhá v Mubarakově Egyptě překračovat hluboké společenské rozdíly i neurozeným, ač často není ničím jiným než užitečnou přetvářkou. K islámu se utíká i Táha. Zapíše se na právnickou fakultu, ale když zjistí, že ani tam se jako pouhý syn domovníka neprosadí, začne chodit do islámského spolku. I jeho přátelům dává islám identitu, vážnost a osobní program. Násilí, kterým režim islamisty potírá, dovede nakonec Táhu k radikálům.

Třetím tématem jsou intimní vztahy, ze kterých má potěšení vždy pouze jedna strana. Hadždž Azzám se v pokročilém věku rozhodne vzít si tajně druhou manželku. Využije situace rozvedené Raháb a vnutí jí své ponižující podmínky. Jako jediný příklad manželství v knize vypovídá Rahábin osud o odvrácené straně vztahů mezi ženami a muži v Egyptě. Busajna, snoubenka Táhy, zase objevuje, že nejen zaměstnavatel, ale i její rodina očekává, že stejně jako ostatní bude snášet sexuální obtěžování výměnou za práci. Táha poté, co je sám znásilněn na policejní stanici, využije svých kontaktů mezi islamisty a pomstí se atentátem.

Al-Aswání získal čtenáře otevřeností, s jakou hovoří o sexu a o pokrytectví, které jej obklopuje. Nebyl v Egyptě jediný, i novelista Nagíb Mahfúz psal otevřeně o homosexualitě. Pro al-Aswáního jsou ale tyto intimní vztahy onou skrytou rovinou společenské reality, která je plná závislosti, zneužívání a zvůle. Al-Aswáního Egypt je chudá země s nepřekročitelnými společenskými rozdíly, kde ti slabší nemají jiné východisko než se podvolit, či se násilně vzepřít. Úkolem spisovatele „lidových románů“, jak al-Aswáního nazval libanonský autor Elias Khoury, je pokrytectví pojmenovat. Terčem al-Aswáního kritiky je islám, používaný jako zástěrka sloužící mocenským vztahům. Podobným způsobem iluze demokracie kryje cynické obchody a dokonale neefektivní úřady. I islamismus, velké téma devadesátých let, má svou společenskou motivaci. Al-Aswání ji vidí právě v oné sociální blokádě, která vystavuje schopné, ale nemajetné lidi neomezené zvůli mocnějších.

Zašlá sláva

Al-Aswání píše živě, rychle, až schematicky, jako by chtěl do několika příběhů vměstnat celou egyptskou realitu. Za každou postavou stojí společenská skupina. Na jejich vzájemných vztazích potom al-Aswání zhuštěně zachycuje osud Egypta. Není náhodou, že se román odehrává v centru Káhiry, v kdysi nablýskaném obchodním domě. Reprezentativní centrum města (egyptsky wust al-balad, běžně nazývané downtown) je symbolem celého modernizačního projektu země. Kosmopolitní downtown byl vystavěn koncem devatenáctého století za vlády osvíceného chedíva Ismaila podle vzoru Paříže. Evropané projekt z velké části financovali a vlastnili. Egyptská liberální moderna trvala od začátku dvacátého století do vyhlášení republiky roku 1952 a zanechala za sebou v Káhiře a v Alexandrii impozantní stopy. Ještě dnes můžeme obdivovat kdysi honosné bulváry a jejich sešlé paláce s pařížskými balkony a italskými kupolemi. V roce 1952 přichází Násirova revoluce. Nezávislost a vláda Egypťanů se prosazuje na úkor bývalých elit. Mezi lety 1952-1956 prošlo Egyptem několik nacionalistických vln – nejprve obrácených proti Britům a Francouzům, poté i proti ostatním Neegypťanům: maronitským Libanoncům, Arménům a Židům různého původu.

Po znárodnění majetku převážná část cizinců z Egypta odešla, kromě hrstky těch, které představují ztroskotanci Zakí Bej a Hátim. Tito poslední svědci liberální minulosti jsou mimochodem jedni z mála poměrně humánních postav v románu. Revoluce otevřela město Egypťanům zcela jiných společenských tříd a také jinému politickému a urbánnímu projektu. Jistou dobu v downtownu žila republikánská elita se svými důstojníky a úředníky. V Mubarakově době se i ta začala stěhovat za lepším do nových satelitních městeček v poušti (jménem Palm Hills, Dreamland a podobně) a k moři. Downtown byl deklasován podruhé. Začali do něj proudit přistěhovalci z přelidněných vesnic Horního Egypta a z delty Nilu, kteří pracují jako vrátní, čističi bot a donašeči čaje.

Cestou na Tahrír

Dnes v downtownu vedle sebe žijí téměř všechny vrstvy obyvatelstva, od nejchudších přes obchodníky a státní zaměstnance až po novou podnikatelskou elitu. Kdysi výstavné ulice plné kin a barů jsou oprýskané a zaplněné výlohami s nevkusným čínským oblečením. Zašlá sláva v románu symbolizuje i realitu egyptské moderní republiky. Když Násir v roce 1952 vyhlásil republiku, nežilo v Egyptě ani třicet milionů lidí a byl to čas optimismu. Dnes zde žije skoro devadesát milionů, polovina pod hranicí chudoby, a republika se mezitím proměnila v diktaturu.

Je symbolické, že ulice Talaat Harb, na které skutečný Jakobiánův dům stojí, vede až na Tahrír. Al-Aswání je v zásadě politickým autorem a jeho román byl ve své době politickým aktem. To, co na knize nejvíce šokuje, není totiž žádné nakukování pod peřinu, ale boření zcela jiných tabu. I nejchudší Egypťan je hrdý na svou zemi a patriotismus byl do revoluce tou nejsilnější zástěrkou zvůle. Autor si dovoluje Egypt kritizovat, dokonce i vyjadřovat nenávist k zemi ústy těch, pro které v ní není místo. Vykresluje otevřeně stav závislosti a bezmoci, který valná část Egypťanů dobře zná.

Al-Aswání, jenž léta držel svůj literární salon v kavárnách v downtownu a který nadále pracuje jako zubař, se v této diagnóze trefil. Jeho kniha, odmítaná ve státních nakladatelstvích, nakonec vyšla u malého vydavatele Dar Merit. Okamžitě se stala bestsellerem, v Egyptě a jinde v arabském světě. V roce 2006 následoval veleúspěšný film s předními egyptskými herci. V roce 2010 vydal Alá’a al-Aswání soubor svých sloupků s názvem Proč se Egypťané nevzbouří?. Jen rok poté už demonstroval se statisíci dalších na Tahríru. Jakobiánův dům možná není literárně originální a nevyhne se schematismu, ale bezpochyby pojmenovává to, co hýbalo a dodnes hýbe ulicemi v Egyptě.