Bála jste se za studií ve Francii chodit do arabských čtvrtí?

Studovala jsem v Toulouse hned vedle arabské čtvrti St. Bernard, kam jsem chodila celkem bez obav večer do barů, v sobotu ráno na arabský trh, hned vedle býval i blešák. Člověk si pokaždé uvědomoval, jak chudě mnoho Arabů žije. Ve městě byla ale i další podobná místa, třeba sídliště Le Mirail, kam jsem jezdila za známými. Bydlela tam i matka atentátníka, který v Toulouse v roce 2012 vraždil v židovské škole (Mohammed Merah tam zavraždil tři děti, rabína a tři vojáky, pozn. red.). Na první pohled jsou ale sídliště spíše klidná a nudná.

Jsou tedy arabská sídliště nebezpečným místem?

Ve francouzských sídlištích, na rozdíl od těch českých, žijí hlavně mladé rodiny, na ulicích se ale také dealují drogy a někdy se objeví konfl ikt. Ještě smutnější místo je sídliště, takzvané ZUP, v Nîmes, kde jsem studovala na gymnáziu. Bylo daleko za městem, jezdil tam jen autobus a lidé odtud skoro nechodili do města. Nebyly tam ani dobré školy, ani práce a lidé byli fyzicky i sociálně odříznutí od zbytku společnosti.

Proč z těchto problematických čtvrtí odcházejí tisíce lidí bojovat za Islámský stát?

Z Francie jich odešlo celkem okolo 1500, což není až tak vysoké číslo vzhledem k tomu, že ve Francii žijí miliony mladých muslimů. Mládež bez práce a perspektivy dnes tráví hodně času na internetu. A právě tam je rekrutuje globální islamistická ideologie. Nabízí jim sebevědomí, náplň, dobrodružství a hrdost, jakkoli je to zvrácené. Podle francouzských sociologů je však až polovina rekrutů spíše ze středních vrstev, nikoli ze sídlišť.

Nemusí jít tedy o frustrované a nezaměstnané outsidery?

Radikalizace evropských muslimů se nedá vysvětlit jen neúspěchem na pracovním trhu. Profil evropského džihádisty může být překvapivý – až pětina z těch, kdo odešli z Evropy bojovat za DAIŠ (arabský výraz pro Islámský stát, pozn. red.), jsou konvertité a většina z nich nemá ani dobrou znalost islámu. Velká část pochází ze střední vrstvy, jiní měli kriminální minulost. Tři čtvrtiny rekrutů z Francie jsou navíc mladší 25 let a čtvrtina je dokonce nezletilá. Často měli ve svém blízkém okolí někoho, kdo do Sýrie předtím odešel a postupem času se mu podařilo přilákat další známé. Jde o důsledek hlubšího problému – evropské společnosti sice bohatnou, ale neumějí integrovat své slabší části. Dříve se mladí lidé v ideologické opozici k modernímu světu dávali k radikální levici, dnes některým z nich dává takovou šanci džihád

Znala jste osobně někoho, kdo se radikalizoval?

Žila jsem ve Francii v 90. letech během vlny atentátů alžírských islamistů, což bylo tehdy považováno za čistě alžírský problém. Na střední škole jsem chodila na nejlepší gymnázium ve městě, tam se Severoafričané neměli šanci dostat. Až na vysoké jsem poznala Alžířany, kteří přišli studovat, byli ale naprosto integrovaní. Mezi běžnými přistěhovalci a francouzskou střední vrstvou je sociální hráz.

Lidé, kteří vraždili v Paříži, byli rození Evropané, často třetí generace. Proč se právě oni takto radikalizovali?

Útočníci na Charlie Hebdo byli sirotci, kteří se radikalizovali ve francouzských vězeních. Až 60 procent francouzských vězňů dnes tvoří právě muslimové, byť jich je v poměru k celkové populaci jen 8 až 12 procent. Často přitom sedí za menší delikty a ve vězení se obvykle ještě více zatvrdí. Obecně lze říct, že generace narozené ve Francii řeší intenzivněji svou identitu. Už totiž nejsou Alžířany nebo Maročany, jako byli jejich rodiče nebo prarodiče, neumějí obvykle ani moc arabsky, neznají tradiční islám. Zároveň se ale necítí být ani Francouzi.

Kým tedy jsou?

Nikým. Ve Francii si říkají „beurs“, což je slangově Arab, čteno pozpátku. V Německu se pro změnu říká Turkům pejorativně Kanacken. Okolo obou skupin se ale pomalu formuje i pozitivní kulturní identita. A to většinou okolo úspěšných vzorů, jako je například fotbalista alžírského původu Zinedine Zidane nebo populární arabská skupina Zebda (arabsky máslo, variace na beurs, pozn. red).

O Alžířanech, Tunisanech nebo Turcích se dnes v médiích i na veřejnosti mluví častěji jako o muslimech. Změnilo se v Evropě vnímání Arabů, protože prim nehraje národnost, ale náboženství?

Změnilo se plošně už po útocích 11. září. Tehdy Arabové ze severní Afriky ve Francii a Turci v Německu začali být vnímáni primárně jako muslimové. I to je jedním z důvodů, proč je pro mladší generaci těžší se integrovat, setkávají se s podezíráním a diskriminací. Mnozí se za svou muslimskou identitu stavějí o to vehementněji, pro některé je to jediná příslušnost, kterou mají.

Jak této nejistoty mladých evropských muslimů dokáže využít Islámský stát?

Džihád krátkodobě umožňuje lidem bez perspektivy a sounáležitosti zmizet a dostat na chvíli náplň života a hrdost. Je to sen o úniku, který je na Západě běžný nejen u mladých muslimů. DAIŠ nabízí antisystémový boj, ideologii, identitu.

Ukázaly pařížské útoky radikálům, jak je snadné paralyzovat funkční evropský stát a zároveň se stát globální celebritou?

Řekla bych, že stát naopak paralyzován nebyl. Policie reagovala rychle a společnost dala najevo soudržnost a solidaritu, a to i s muslimy. Vyhrocenou situaci ale využívá extrémní pravice. Získává body do voleb, což z Francie dělá slabý článek Evropy. Bratrové Kouachí, kteří zabíjeli v Charlie Hebdo, se celebritami stali jen pro nejextrémnější část muslimů. Pro naprostou většinu jsou zločinci.

Je Islámský stát přitažlivější značkou pro frustrované muslimy než byla před deseti lety al-Kajda?

Dnešní odnože al-Kajdy často bojují proti samotným muslimům, například jiným povstalcům, a útočí i na muslimské civilisty. Islámský stát naopak nabízí utopii o sjednoceném muslimském území a o boji proti nespravedlnosti. Má navíc lepší marketing – prezentuje se anglicky i francouzsky, moderně. Celá propaganda Islámského státu se zakládá na teorii, že Západ vyhlásil válku islámu. Opírají se přitom o události, jež jim dávají zdánlivě za pravdu – „americké války“ v Iráku a v Afghánistánu, rozpad Sýrie a Libye, vojenskou intervenci v Mali. Tvrdí, že válka se Západem se bude dál šířit, dokud nenastane konec světa. A v tu chvíli budou džihádisté stát na „správné straně“. Eskalace konfliktu v Evropě se jim hodí a sílící islamofobie jejich teorii v očích mnoha muslimů posiluje. A umožňuje jim získávat zase další rekruty. Jediné, co dnes proti rekrutování zabírá, jsou svědectví těch, kdo se vrátili a jsou zhrozeni tím, jak tato „utopie“ ve skutečnosti funguje.

Je nenávist k Západu dnes v arabském světě mainstreamovým názorem?

Velká část Arabů je zklamaná z neúspěchu takzvaného arabského jara a neumí si vysvětlit, jak to, že se celý region propadl do násilí. Na popularitě nabírají konspirační teorie, podle nichž Islámský stát pomohli vytvořit Američané. Prohlašují to dnes v Egyptě i provládní média. Pro vládu je totiž praktické schovávat se za podobná vysvětlení a zbavovat se tak zodpovědnosti za vlastní selhání.

Jak vnímáte vzrůstající islamofobii v Česku, kterou některými postoji podporuje i prezident Miloš Zeman?

Češi se islámem dlouhodobě nezabývali a teď najednou náš veřejný prostor zaplavila spousta fám a zjednodušení šířených instantními „experty“ na islám. Teroristy však Česká republika, doufám, stále nezajímá. Také ale doufám, že tato vlna nevkusu v nás probudí touhu po rozumném hlasu v politice. Zatím dáváme prostor legitimizaci rasistických postojů a šíření strachu, místo toho, abychom se snažili pochopit pravou povahu hrozeb a konstruktivně se na ně připravovali.