Vysvětlit nutnost zachraňovat finanční instituce, které si nezodpovědným půjčováním Řecku za svou situaci vlastně mohly samy, však bylo z politického hlediska velmi nákladné. Mnohem jednodušší bylo vysvětlit finanční náklady ostatních členů eurozóny poukazem na solidaritu a nutnost pomoci Řecku coby členovi eurozóny v nesnázích.

Jednání s Řeckem pak byla v posledních měsících předem odsouzena k nezdaru. Řekové zvolením radikální Syrizy v lednových volbách dali jasně najevo, že nehodlají již nadále jít cestou utahování opasků. V jednáních se tak střetly dvě rozdílné představy, přičemž ani jedna z nich nebyla realizovatelná. Věřitelé Řecka chtěli udržet Řecko v eurozóně, ale odmítali, aby Řecko ustoupilo od úsporných opatření. Požadovali vlastně aby Řecko přestalo být Řeckem a začalo se chovat jako Německo, nebo alespoň jako reformami napravené Portugalsko. Řecko se Syrizou v čele se s věřiteli shodlo v zásadě jen na tom, že nechtějí odchod Řecka z eurozóny. Ochota Syrizy přistoupit na recepty věřitelů však byla téměř nulová.

Syriza šla do lednových voleb s plánem ukončit nepopulární úsporná opatření. Volební vítězství jí jistě dalo mandát na to, usilovat o naplnění svého volebního programu. Samotná přání řeckých voličů však ještě nezaručují, že na realizaci volebních slibů Syrizy bude někdo z mezinárodních věřitelů ochoten dávat další peníze. Lze přesto požadavky věřitelů považovat za snahu manipulovat s řeckou volební scénou? I jinde v Evropě než v Řecku se najdou hlasy, které jsou ochotny na takovou argumentaci přistoupit. V pátek například Berlínem pochodoval poměrně velký průvod na podporu Řecku s transparenty „OXI“, tedy „Ne“ úsporným opatřením. Podobně i britský deník The Guardian napsal článek, ve kterém spekuluje o záměru věřitelů tlačit na změnu demokraticky zvolené vlády v Řecku. Zdá se však, že tišší většině v evropských zemích dochází se Syrizou trpělivost. Férové by totiž bylo, kdyby po svém zvolení vláda premiéra Tsiprase věřitelům otevřeně nabídla, že chce ukončit začarovaný kruh špatných rozhodnutí a vyměnit odchod Řecka z eurozóny za odpuštění podstatné části řeckého dluhu. Tedy, že chce provádět politiku, ke které dostala od voličů mandát, ale ve své měně a tedy za své peníze. Takový návrh by se věřitelům jen těžce odmítal. Namísto toho vláda premiéra Tsiprase usilovala stále jen o prosazení svého volebního programu při zachování eura. Nebyla přitom schopná věřitele přesvědčit, že její plány mají nějakou ekonomickou životaschopnost. Navíc při tom postupovala velmi amatérským způsobem, kterým proti sobě popudila většinu politických sil ve věřitelských státech.