Výsledky referend

Výsledky referend v Podněstří a Jižní Osetii podle očekávání potvrdily vůli ruskojazyčného obyvatelstva (jazyková politika schválená v Gruzii a Moldavsku byla primární příčinou secese Podněstří, Jižní Osetie a Abcházie) žijícího na území těchto entit po odtržení od Moldavska respektive Gruzie. Výsledek byl o to přesvědčivější, že příslušníci státotvorných etnik (Moldavané a Gruzínci), kteří tvoří v separatistických regionech minority, se rozhodli referenda bojkotovat. Autor uvádí, že příčinou neúčasti Gruzínců v referendu byly obstrukce jihoosetínských úřadů. Toto tvrzení je však sporné. Lze plně souhlasit s tím, že režimy v Jižní Osetii, Abcházii i Podněstří mají navzdory oficiální propagandě k demokracii velmi daleko. Na druhé straně Gruzínci i Moldavané se referend nezúčastnili zcela záměrně. Pokud by šli v referendu hlasovat, legitimizovali by tím jeho výsledky, které by byly z ruské strany interpretovány jako „plně demokratické“ vyjádření vůle lidu žijícího na území daných entit. Zároveň by zpochybnily postoj vlád v Tbilisi a Kišiněvu, které v souladu s postojem mezinárodního společenství (ztělesněném především EU, Radou Evropy, OBSE, ISG atd.) neuznávají kvazi-státní instituce Jižní Osetie, Abcházie a Podněstří a primárně každé jejich rozhodnutí považují za nelegitimní. K referendům odmítavé postoje mezinárodně uznaných vlád podpořily zejména Evropská unie a OBSE, které předem avizovaly, že konání referend považují za nelegitimní. Opačný postoj zaujali pozorovatelé z Ruské federace a Společenství nezávislých států (tedy pozorovatelé z těch zemí a institucí, které opakovaně hodnotí volby v Bělorusku jako zcela standardní).

O secesi v politickém prostoru

Michal Thim má pravdu, že konání referend je třeba vnímat v mezinárodním kontextu. Za problematické však považuji nejen hodnocení „zahraničních politik“ Jižní Osetie a Podnětří, postoje Moskvy ke zmíněným secesím, ale především argumentaci o vlivu budoucího statutu Kosova na mezinárodní uznání Jižní Osetie, Abcházie a Podněstří. Pokud jde o námitku k hodnocení „zahraničních politik“ separatistických entit, autor konkrétně říká: „Podněstří i Jižní Osetie vidí svou budoucnost nikoli v samostatné existenci, ale v připojení k Ruské federaci.“ V případě Jižní Osetie je to zcela nepochybně pravda, ale je opravdu cílem Podněstří sloučení s Ruskou federací? Nikoliv. Multi-etnické Podněstří se v posledním referendu o nezávislosti nevyslovilo spojení s Ruskem, ale pro free association s Ruskou federací (tedy pro podobnou úpravu vztahů, která byla nastavena např. mezi USA a Federací Mokronésie). Samotné začlenění Podněstří do Ruska by bylo problematické už z geografického ohledu.

Druhá námitka se týká autorova tvrzení, že Moskva sleduje či usiluje o mezinárodní uznání Jižní Osetie, Abcházie a Podněstří. Je pravda, že Moskva sice často zmiňuje právo na sebeurčení národů, především v souvislosti s ruskojazyčnými separatistickými regiony, ale otázka je do jaké míry to myslí vážně. Ruskou rétoriku je nutné spíše vnímat jako politiku řízené nestability a vměšování se do interních záležitostí Gruzie a ostatních států ruského blízkého zahraničí. Pokud by bylo Tbilii na nátlak Moskvy nuceno akceptovat separaci Abcházie a Jižní Osetie, jen by to přiblížilo integraci Gruzie do struktur NATO a EU, což zcela jistě není v zájmu Moskvy. Za druhé si Moskva moc dobře uvědomuje, že zpochybňování teritoriální suverenity Gruzie a Moldavska by se jí do budoucna vymstilo v oblasti s majoritou neruských etnik a výhledově na vzdáleném východě.

Třetí námitka se týká autorovy paralely mezi Kosovem a ruskojazyčnými secesionistickými regiony v Moldavsku a Gruzii. Stručně řečeno, autor dochází k závěru, že pokud získá Kosovo mezinárodní uznání, povede to k tlaku Moskvy na mezinárodní uznání Jižní Osetie, Abcházie a Podněstří.

Kosovo nebude precedent

Autor velmi správně uvádí, že: „Jihoosetské a s ním i podněsterské referendum je třeba vidět v širším kontextu.“ Poté však nelogicky zužuje mezinárodní kontext na Balkán a tvrdí, že: „Klíč pro ambice Jižní Osetie a dalších neuznaných států postsovětského prostoru možná leží na Balkáně.“ Konkrétně pak uvádí otázku vyjednávání o budoucím statutu Kosova. Omezením své pozornosti na Balkán mu však bohužel uniknou některé souvislosti. Mimo jiné to, že jednání o statutu Kosova jsou bedlivě sledována nejen v Tiraspolu, Cchinvali, ale i v Hargeyse. Už na jaře tohoto roku předestřeli představitelé Somalilandu, že výsledek jednání o statutu Kosova (ale i Černé Hory) povzbudí jejich požadavky na mezinárodní uznání.

Proč se však Kosovo, v současnosti mezinárodní protektorát, nestane precedentem pro mezinárodní uznávání de facto nezávislých států? Nasvědčují tomu právě zkušenosti z mezinárodního politického prostoru. Vliv Kosova na uznání Podněstří, Jižní Osetie a Abcházie je nezbytné vnímat v globálním kontextu a nikoliv jen z europocentristického pohledu. Zúžená perspektiva pro nás může být zavádějící a svést nás k mylným záběrům. V politickém prostoru se v minulých dekádách objevily desítky secesionistických pokusů, které nikdy nezískaly široké mezinárodní uznání. Úspěšné byly pouze Eritrea a Bangladéš (rozpad východoevropských federací z logických důvodů nepovažuji za úspěšné secese), jejichž secesi v obou případech uznaly státy, od nichž se dnes mezinárodně uznané státy separovaly. Druhým společným jmenovatel byla neschopnost vlád čelících secesi vojensky reagovat (v případě Etiopie se jednalo o faktickou porážku). Nicméně ani jedna z těchto secesí nevedla mezinárodnímu uznání dalších secesionistických entit.

Jaké jsou důvody obecného neúspěchu secesionistických pokusů? Za nezbytnou podmínku úspěšné secese považuji získání mezinárodní uznání od státu, kterého se secese bezprostředně týká (následně získat uznání regionálních institucí a mocností). Takový souhlas zpravidla přichází po vojenské porážce či faktickému zhroucení státu, který čelí secesi. V případě Kosova sice došlo k vojenské porážce státu, který čelí secesi. Nicméně Kosovo dle mého názoru nezíská statut suverénního státu, dokud to nebude akceptovat srbská vláda. V opačném případě by došlo k porušení principu teritoriální suverenity, který se zdá být pro mezinárodní společenství nedotknutelným. Proti získání nezávislosti Jižní Osetie, Abcházie a Moldavska svědčí, jak už jsem naznačil, i samotný postoj Moskvy. Hlavním důvodem vylučujícím vytvoření kosovského precedentu (v případě získání nezávislosti), který by vedl k tlaku na mezinárodní uznání ruskojazyčných separatistických regionů, je obecný přístup mezinárodního společenství, v jehož zájmů není atomizace politické mapy světa. Jak jsem již zmínil, úspěšné secese v Eritrei a Bangladéši se nestaly precedentem pro široké mezinárodní uznání jiných adeptů na vznik suverénního státu. Mezi nejvýznamnější lze zmínit Tamilský Ílam, Severní Kypr, Západní Saharu, Náhorní Karabach, Cabindu a mnohé další. Nevidím jediný důvod, proč potenciální mezinárodní uznání Kosova lze vnímat jako krok ke zvýšenému tlaku na mezinárodnímu uznání Jižní Osetie, Abcházie a Podněstří. Jedinou cestou, jak mohou tyto de facto státy dosáhnout mezinárodního uznání a následné integrace do Ruské federace (v případě Abcházie a Jižní Osetie) je získat souhlas Gruzie, respektive Moldavska. To samé se však týká i ostatních de facto států.