Řecká krize se stala něčím, co Evropská unie do teď nezažila. To že mohl integrační projekt neuspět, a jeden z členských států mohl opustit Eurozónu, je situace, která se zatím v historii evropské integrace neobjevila. Reálně tak mohlo dojít, ke „kroku zpět“, tedy k situaci kdy by došlo ke snížení míry integrace v jednom z členských států – v Řecku. Do této chvíle EU znala pouze posun vpřed, případně nervózní přešlapování na místě, viz například situace po odmítnuté ústavní smlouvě. Opuštění jednoho z integračních výdobytků – společné měny – by tak znamenalo více než jen ekonomickou transformaci. Pro evropskou integraci by to byl první významný neúspěch.

Reálná hrozba „dezintegrace“ i třeba u jednoho z členských států však vybičovala mnohé evropské politiky k tomu, že hledali raději všechna jiná možná řešení, než byl tzv. grexit – tedy odchod Řecka z Eurozóny či dokonce celé EU.  Při tomto hledání se však ukázal jeden velmi zvláštní prvek, jehož není možné před tím v historii EU spatřit. Hlavní slovo v celém finálním jednání měla pouze a jen Eurozóna.

Euroskupina rozhoduje

Ač se na tomto faktu na jednu stranu nezdá nic zvláštního, v globálu však tento jev znamená velký posun. Euroskupina – tedy skupina zemí platících eurem, vždy projednávala fiskální a měnové věci před jednáním celé evropské osmadvacítky. Nedělní zrušení Evropské rady, vrcholné setkání představitelé všech států EU, nicméně signalizuje to, že ani na oko formální „schválení“ závěrů celé krize není potřeba.

Pondělní ranní kompromis vytvořený pouze v rámci platformy Euroskupiny, tak jasně signalizuje, že se EU dnes skládá ze států platících eurem, kteří mají hlavní slovo, a pak z těch zbývajících, kteří jsou na druhé koleji. Do řešení jedné z nejvýznamnějších krizí Evropské unie, tak státy jako je ČR či Velká Británie nakonec vůbec neměly možnost promluvit.

Je pro ČR takováto situace výhodná?

Při pohledu na současnou situaci je více než kdy dříve jasné, že přijetí eura neznamená pouze měnovou transformaci. Vstup do Eurozóny dnes znamená nejen větší přihlášení k evropskému integračnímu jádru, ale také, a to je možná ještě důležitější, být součástí rozhodovacích procesů, které formují dnešní Eurozónu a potažmo tak celou Evropskou unii.

Česká republika by tak paradoxně více než kdy jindy měla zvážit svůj případný přechod na společnou evropskou měnu. Je otázkou, zda totiž ČR má být periferním státem, který se pouze kouká na to, co se děje v hospodářské a měnové unii; nebo zda má vstoupit naplno do všech částí integračního procesu a být u všech rozhodnutí. Je potřeba říci, že obě pozici jsou legitimní, a tak by debata o případném přijetí eura neměla být pouze o ekonomických ale i politických aspektech tohoto kroku.