Tak blízcí, tak vzdálení

Rusko je Evropě neodvolatelně blízko: geograficky, ekonomicky i bezpečnostně. Pro Unii je východní soused třetím nejvýznamnějším odbytovým trhem (objem exportu do Ruska dosahuje ročně 108,4 miliard eur), členské země patří v Rusku ke klíčovým investorům a jsou zdrojem moderních technologií. Pro ruské exportéry představuje EU zdaleka nejvýznamnější a nejlukrativnější odbytiště (Rusko vyváží do Unie zboží v celkové hodnotě 199,5 miliard eur ročně). V neposlední řadě je pro EU Rusko také klíčovým dodavatelem energetických surovin.

Přes výše řečené uvízla jednání o nové rámcové smlouvě EU-Rusko, která by nahradila původní Dohodu o partnerství a spolupráci (Partnership and Cooperation Agreement – PCA), na mrtvém bodě. Zakonzervování současné situace sice není ani pro jednu ze stran výhodné, avšak k odblokování rozhovorů je třeba inovativnějšího myšlení a odpoutání od přetrvávajících předsudků.

Na konferenci, kterou Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) pořádala v listopadu minulého roku v Bruselu (zpráva je v anglickém změní k dispozici na webových stránkách AMO), se přítomní zástupci Komise a Evropského parlamentu vzácně shodovali v jedné věci, totiž že pro dlouhodobé zlepšení vztahů je na místě určitá pokora v přístupu Unie k Rusku. Nešlo o návod k bezbřehému poklonkování, ale spíše o výzvu k pragmatickému realismu a k uznání, že problémy existují i na straně EU.  Takový přístup ale bude vyžadovat realističtější vidění Ruska ze strany těch členských států, které jsou vůči prohlubování vztahů s Moskvou tradičně skeptické.

Nedůvěřiví Středoevropané

Z pohledu střední Evropy se lze často setkat s obavami z mocenských ambicí současného Ruska, přiživovanými naší nedávnou historickou zkušeností. V populárním geopolitickém diskurzu se lze střetnout i s názorem, že Rusko své snahy o ovládnutí prostoru střední Evropy podniká v těsné součinnosti s Německem, které je údajně motivováno svou závislostí na ruských dodávkách plynu a ropy. Zastánci této poněkud paranoidní teze jako příklad s oblibou uvádějí projekt podmořského plynovodu Nord Stream v Baltském moři, který obchází dosavadní tranzitní trasy.

V reakci na podobné názory je třeba se ptát: co by z toho Německo mělo? Minulý rok jsem měl možnost zúčastnit se uzavřené debaty se zahraničněpolitickým poradcem německé vládní strany CDU/CSU a expertem na Rusko Hansem Falenským, který nad některými z vyslovovaných obav jen nevěřícně kroutil hlavou a opakovaně zmínil naprostou prioritu udržení nadstandardních vztahů se státy střední Evropy. Nechceme-li věřit německému expertu, zkusme věřit řeči čísel: Obchodní bilance Německa a jeho středoevropských sousedů několikanásobně převyšuje objem výměny s Ruskem, což jasně formuje priority německé diplomacie.

Potřeba realističtějšího vhledu do mezinárodního dění však platí i pro Rusko. Zbigniew Brzezinski, který je vůči Rusku tradičně velice kritický, ve svém bestselleru Velká šachovnice tvrdí, že Rusko nemá žádnou jinou alternativu než příklon k užší spolupráci s Evropou. Nelze s ním než souhlasit. Zalidněná a ekonomicky dynamicky se rozvíjející Čína, sousedící s řídce obydlenou asijskou částí Ruska bohatou na nerostné suroviny, a nestabilní jih, přitahující fundamentalisty všeho druhu, představují pro stratégy v Moskvě daleko tvrdší geopolitický oříšek než vztahy se stabilní a umírněnou Evropou.

Jak dál?

Aby se EU a Rusko mohly pohnout ze slepé uličky současného tápání, bude v prvé řadě nutné dosáhnout nějakého konkrétního úspěchu. A příležitost je nasnadě: Brusel a Moskva by se měly dohodnout na zásadním zjednodušování vízové politiky mezi Ruskem a státy Schengenského prostoru. Posilování vzájemných kontaktů nejen mezi novináři a politiky, ale i na úrovni běžných lidí, by mohlo dodat impulz ke kýženému zlepšení vzájemných vztahů.

Dalším krokem by měla být redukce počtu pravidelných summitů mezi vrcholnými představiteli Ruska a EU ze dvou na jeden ročně. Tím dojde k utlumení přílišných očekávání, která jsou s každým summitem spojována, a současně se tím poskytne více času a prostoru jednotlivým meziresortním a odborným komisím na přípravu a plánování konkrétních aktivit.

V otázce bezpečnosti má EU možnost využít zájmu Moskvy na posilování formálního charakteru vzájemného dialogu a zainterestovat Rusko na řešení některých zakonzervovaných konfliktů v jeho blízkosti.  Brusel by proto měl oživit myšlenku na vytvoření stálé platformy pro bezpečnostní dialog mezi EU a Ruskem, která původně vzešla ze setkání německé kancléřky Angely Merkelové a tehdejšího ruského prezidenta Dmitrije Medveděva.  Výměnou za vytvoření takto prestižního fóra by však Evropané mohli jako test ruských úmyslů požadovat např. urovnání sporu kolem separatistického podněsterského území v Moldavsku.

Z hlediska dlouhodobé spolupráce EU a Ruska se však jako nejslibnější jeví projekt tzv. partnerství pro modernizaci, které vehementně prosazuje současný premiér Medveděv. Partnerství pro modernizaci má Rusku umožnit modernizovat národní ekonomiku prostřednictvím zahraničních investic a přílivu moderních technologií. Pilotní projekty již fungují, a to jak na unijní, tak na bilaterální úrovni mezi Ruskem a jednotlivými členskými státy EU. Projekt by mimo jiné mohl být i velkou příležitostí pro české firmy.

Rusko by proces modernizace chtělo zaměřit jen na hospodářskou sféru. EU by ale měla být schopna využít této příležitosti a prosazovat mnohem širší spolupráci. Společné úsilí by tak mohlo například směřovat do modernizace ruské justice. Brusel by měl v tomto ohledu mít víc shovívavosti k citlivosti ruských vládních představitelů ke kritice zvenčí, ale jen do té míry, aby se neuchyloval k povýšeneckému mentorování. Lépe fungující soudy by pak mohly pomoci zmírnit obavy zahraničních investorů o bezpečnost svých investic a zároveň posílit jejich zájem investovat do ruské ekonomiky.  Současně by transparentnější justice mohla nepřímo vést k celkovému zlepšení situace opozice v Rusku a její možnosti prezentovat svobodně své názory.

Především je ale třeba připomínat, že vytváření a naplňování společného partnerství je pro obě strany výhodné.