Ve Výzkumném centru Asociace pro mezinárodní otázky se zaměřujete na postsovětský prostor. Do něj patří i Ukrajina. Jak byste zhodnotil nynější stav této v posledních letech tolik sužované republiky?

Situace na Ukrajině je nadále velmi vyostřená. Na východě země stále probíhá intenzivní válka. Do této války je ve velké míře zapojeno Rusko, které se snaží za použití informačních, ekonomických i vojenských prostředků zabránit integraci Ukrajiny do euroatlantických integračních struktur a vnitropolitickým reformám. Oba procesy totiž ohrožují vnitřní stabilitu Putinova režimu. Úspěch Ukrajiny při euroatlantické integraci a vnitřních reformách by ukázal, že i v Rusku existuje alternativa k současnému systému. Toho se Kreml obává. V jistém smyslu můžeme dokonce najít analogii mezi protivládními protesty v Rusku na přelomu let 2011 a 2012 a kyjevským Majdanem. V obou případech demonstrující požadovali hluboké systémové reformy, vyjadřovali odpor proti vládnoucí kleptokracii a snahu reorientovat zahraniční politiku země směrem na Západ.

I když je situace nadále tak vážná, vlivem událostí v Sýrii nebo migrační krize v Evropě se poněkud vytratila z pozornosti médií. Platí to podle vás i pro politiky z Evropské unie?

Ano, Ukrajina se z médií poněkud vytratila. To je pravda, tak to dnes s médii běžně chodí. Důležité však je, aby se neztratila ukrajinská otázka z pozornosti politiků v Evropské unii, což se zatím podle mého neděje. V dnešní době je velmi důležité rozlišovat mezi krátkodobým zájmem médií o nějakou aktuální problematiku a potřebou politické reprezentace a státních institucí dlouhodobě se věnovat svým strategickým prioritám. V tomto ohledu se domnívám, že zachování teritoriální integrity Ukrajiny a její vnitřní stabilizace i rozvoj jsou strategickou prioritou jak Bruselu, tak i Prahy. Také migrační krize nám ukazuje, jak je důležité pro samotnou stabilitu Evropské unie udržování stability v jejím sousedství. EU by se navíc neměla vzdávat zdaleka nejsilnějšího nástroje, který v rámci sousedské politiky vlastní – politiky rozšíření.

Jak se do situace na Ukrajině mohou promítnout události spojené s Krymem, tedy přerušení přívodu proudu v důsledku zničení sloupů dálkového vedení, dále pak blokáda nákladního automobilového a železničního spojení s Krymem, nařízená ukrajinskou vládou, ale také přerušení dodávek zemního plynu z Ruska?

Ukazuje se, že z geografického hlediska je pro Rusko kontrola Krymského poloostrova mnohem složitější, než byla pro Ukrajinu. Rusko se pravděpodobně po obnovení dodávek energií zaměří na projekt výstavby mostu přes Kerčský průliv. Tento projekt však bude velmi nákladný. Zmíněná událost také samozřejmě povede k další eskalaci napětí mezi oběma stranami konfliktu. Ukazuje se však, že Rusko nemá schopnosti najednou vést aktivní vojenskou kampaň v Sýrii, zvyšovat napětí mezi ním a NATO – zejména Tureckem – a ještě výrazně posílit luhanské a doněcké separatisty, tak aby mohli dosáhnout nových teritoriálních zisků.

Kam tedy spěje vývoj na Ukrajině? Čeká ji rozdělení na proruský východ a proevropský západ? A nemůže v důsledku trvajících problémů dojít dokonce i k nějakým změnám ve prospěch sousedních zemí Polska, Maďarska, Rumunska, nebo je to úplně nereálné?

Je to za současné situace úplně nereálné. Putinův projekt vytvoření tzv. Novoruska na jihovýchodě Ukrajiny víceméně ztroskotal. To je také jeden z důvodů, proč dochází k posílení ruského angažmá v Sýrii. Putin potřebuje zahraničněpolitické úspěchy či alespoň zdání ruských globálních ambicí kvůli vlastenecké mobilizaci a legitimizaci vlastní moci v Rusku. V samotné Ukrajině se zdá, že pokud nedojde k dramatické změně podmínek, ukrajinská armáda postupně obnoví svoji kontrolu nad Luhanskem a Doněckem. Poválečná rekonstrukce, která bude následovat, by neměla být vnímána pouze jako ekonomická zátěž, ale také jako příležitost pro rozvoj země.

Co říkáte stále častějším hlasům, že v posledních měsících nechal Západ Ukrajinu napospas Rusku?

Nesouhlasím s nimi. Západ nenechal Ukrajinu nikomu napospas. Když odhlédnu od toho, že v tomto případě je pojem Západ velmi nepřesný, je třeba se zaměřit především na otázku časových horizontů a našich očekávání. Ukrajina si v první řadě musí splnit své „domácí úkoly“. V Česku dlouhodobě diskutujeme o potřebě reformy penzijního systému a nikdo není schopný tento „gordický uzel“ ani rozvázat, ani rozetnout. Nicméně musíme si uvědomit, že ukrajinská vláda nemusí reformovat pouze sociální systém, musí reformovat v podstatě vše. Z tohoto pohledu je jasné, že skutečné přiblížení EU nemůže proběhnout dříve než za dobu jedné až dvou generací. Přesto je Evropa ochotná nabídnout Ukrajině a její společnosti velké množství incentivů. Země podepsala asociační dohodu a dohodu o zóně volného obchodu s Evropskou unií, tzv. dohodu DCFTA.

O jakých dalších stimulačních pobídkách lze reálně uvažovat?

Dalším incentivem v krátkodobém horizontu může být vzájemná vízová liberalizace. Zejména DCFTA a vízová liberalizace povedou k častějším osobním a ekonomickým kontaktům mezi Ukrajinci a občany Evropské unie. Zlepší se také investiční prostředí pro evropské společnosti a podmínky pro evropské exportéry. Kromě toho je třeba si uvědomit, že podpisem asociační dohody se Ukrajina zavázala, že přijme postupně zhruba osmdesát procent acquis communautaire, tedy souhrn veškerého platného práva Evropských společenství, které zavazuje všechny členské státy v rámci Evropské unie. Po úspěšném skončení tohoto procesu bude tedy Ukrajina blíže evropské integraci, než by se na první pohled mohlo zdát.

Jak se v uplynulém roce změnilo postavení Ruska ve světě a jak ho ovlivnily nedávné události, jako byly konflikt s Tureckem nebo stále pokračující bombardování cílů v Sýrii?

Rusko je ve světě zřejmě vojensky a politicky nejaktivnější od prvního nástupu Vladimira Putina do prezidentské funkce v roce 2000. Jeho zahraniční angažmá však ukazuje, že jeho projekce moci za svými hranicemi má také své meze. Přesto je dnes v zahraničí Rusko vnímáno jako mnohem silnější aktér než v posledních letech. Zahraniční akce Ruska jsou však především zaměřeny na vnitřní ruské publikum s cílem podporovat vlasteneckou mobilizaci, a tímto způsobem legitimizovat Putinův režim. Do roku 2012 byl Putinův režim legitimizován především za pomoci sociálního kontraktu spočívajícího v nepsané dohodě mezi vládou a občany, kteří obětovali částečně svá politická práva za zvyšující se životní standardy a vnitřní stabilitu. Masové protesty na přelomu let 2011 a 2012 spojené s ohlášenou Putinovou kandidaturou na třetí prezidentské funkční období donutily režim přejít k legitimizaci prostřednictvím vlastenecké mobilizace. Jak je doposud patrné z průzkumů veřejného mínění, tato taktika se Kremlu vyplácí. Problém spočívá pouze v tom, že čas od času bude třeba přijít s novým „nepřítelem“ či „hrozbou“. To může ve výsledku vést k destabilizaci nejen postsovětského prostoru.