Co může EU čekat od znovuzvolení Vladimíra Putina ruským prezidentem v nedávných prezidentských volbách?

Návrat Vladimíra Putina do úřadu nebude mít na vztahy s EU jako takové zásadní dopad, a to z několika důvodů. Zaprvé, ruská zahraniční politika se nebude alespoň zpočátku výrazně měnit a bude pokračovat ve svém statickém kurzu. Vezmeme-li v úvahu, že během prezidentského období bylo nemyslitelné, aby klíčová rozhodnutí byla učiněna bez souhlasu premiéra Putina, zásadní změny nelze očekávat.

Zadruhé, Putin bude, stejně jako jeho předchůdce Medveděv, prosazovat spolupráci s EU v oblasti investic a technologií. Tzv. Partnerství pro modernizaci je v současné době jakýmsi výstavním projektem spolupráce mezi EU a Ruskem. Nicméně i zde může dojit k jistému pnutí, neboť Brusel by na rozdíl od Ruska rád v rámci tohoto modernizačního úsilí akcentoval i lidskoprávní oblast, svobodu médií a další neekonomické oblasti.

Za třetí, Putin se bude muset po návratu do Kremlu soustředit především na konsolidaci domácí politické a ekonomické situace, což dále omezí prostor pro aktivní politiku Ruska v zahraničí. Nepředpokládám proto ani žádný zásadní průlom ve vztazích mezi EU a Ruskem, jako například podepsání nové Dohody o partnerství a spolupráci.

Zmiňoval jste jméno Dmitrije Medveděva, který zastával prezidentský úřad před Putinem. Jak a v čem se bude Putin od svého předchůdce odlišovat? Dá se očekávat nějaká změna v přístupu EU k Rusku?

Co se týče možných konkrétních změn, bude se jednat především o změnu tónu, jakým bude Moskva s Bruselem komunikovat. Putin bude vystupovat mnohem asertivněji a sebevědoměji, než tomu bylo u jeho předchůdce. Dají se proto čekat mnohem ostřejší verbální střety ohledně dodržování lidských práv a svobody médii. Putin pravděpodobně nebude šetřit ani hrozbami na adresu EU v tom smyslu, že by Rusko mohlo přeorientovat svůj export surovin z evropského trhu směrem k Asii. Tedy vesměs bych spíše viděl kosmetické změny než nějakou zásadní změnu ve vztazích Ruska s EU.

Navíc bude zajímavé sledovat, zdali bude Putin následovat tradici svých předchůdců, a zde mám na mysli i sovětské vůdce, a zaměří se ve vztahu k Západu zpočátku na rozvíjení vztahů především s tradičními evropskými partnery na úkor USA. Tento scénář je poměrně realistický, vezmeme-li v potaz, že Spojené státy v současné době žijí prezidentskou kampaní, a Moskva bude pravděpodobně vyčkávat na výsledek voleb, než aby se pokusila o nějakou významnou diplomatickou iniciativu ve vztazích s Washingtonem.

Jak byste charakterizoval unijní politiku vůči Rusku v posledních letech? Existuje vůbec? 

Unijní politika vůči Rusku, pokud o něčem takovém můžeme vůbec mluvit, je značně nejednotná a reflektuje rozdílné zájmy a postoje vůči Moskvě uvnitř EU. V jistém ohledu se tak jedná o obecný problém dosažení shody mezi členskými státy o klíčových otázkách mezinárodního dění, tedy včetně Ruska. Moskvě tento stav vyhovuje, neboť sama preferuje rozvoj bilaterálních vztahů s klíčovými státy EU. I přes nedávný obrat v polské zahraniční politice existuji v EU značné rozdíly v postoji jednotlivých členských států vůči Rusku. Na jedné straně jsou to staré členské státy, jako Německo, Francie či Itálie, které jsou k Rusku více než vstřícné, na rozdíl od nových členských států, jako Pobaltí, ale i České republiky, které přistupují k Rusku s notnou dávkou podezíravosti a upozorňují na jistá úskalí prohlubování vzájemných vztahů. Tento stav je pro Rusko značně výhodný, neboť je v mnohem výhodnější pozici, než kdyby se Moskva musela potýkat s celkovou geopolitickou a ekonomickou váhou Unie.

EU nedávno rozhodla o tom, že summit EU-Rusko se bude namísto dvou setkání ročně konat pouze jednou. Nemyslíte si, že setkání jednou za rok povede k většímu rozmělnění vztahů?

Co se týče redukce počtu pravidelných společných summitů, rozhodně bych to nepokládal za problém, ba  naopak, může to vést ke kvalitativnímu posunu ve spolupráci Ruska s EU. Problémem těchto mediálně vděčných summitů bylo, že zde byl příliš velký tlak na to přijít s něčím zásadním a to značně zaměstnávalo politiky a úředníky v jejich snaze o dlouhodobý rozvoj spolupráce. Jinými slovy tak nyní mohou mít Rusko i EU mnohem více času na rozvoj vzájemných vztahů, nicméně je zcela jiná otázka, zdali k tomu bude existovat dostatečná politická vůle.

EU v poslední době, jinými slovy zvlášť od té doby, co v čele unijní zahraniční politiky stojí vysoká představitelka pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, kritizuje Rusko za jeho přístup k dodržování lidských práv a klade velký důraz na nutnost demokratických změn v ruské politice a společnosti. Má taková politika smysl a dopadá na úrodnou půdu?

Jak jsem říkal, Unie má značný problém formulovat a vůbec prosazovat jednotnou politiku vůči Rusku. To se nijak zásadně nezměnilo ani po přijetí Lisabonské smlouvy. Co se týče kritiky Ruska za porušování lidských práv či svobodu médií, je pravda, že EU jako celek je poměrně aktivní. Respektive evropské instituce jsou často mnohem kritičtější v těchto otázkách než jednotlivé členské státy. Nicméně s trochu cynickou nadsázkou můžeme tvrdit, že tento stav vyhovuje členským státům, které se tak často rády schovávají za evropské instituce a sami se nemusejí obávat zbytečného nárůstu napětí ve vztazích s Ruskem.

Vladimír Putin ještě coby premiér v nedávné době přišel s vizí Euroasijské unie jako protipólu EU. Co si od toho slibuje? Jsou jeho očekávání reálná?

Návrh Euroasijské unie bych spíše řadil do kategorie grandiózních předvolebních slibů, které doprovázely Putinovu kampaň před březnovými volbami. V širších souvislostech se pak tento projekt dá označit za jeden z mnoha pokusů o reintegraci postsovětského prostoru, tzn. bývalých sovětských republik, pod taktovkou Moskvy. Nicméně tyto pokusy v minulosti končily z velké části neúspěšně, nezřídka pro nezájem či dokonce odpor ze strany některých členských států. V současnosti, nepočítáme-li již skomírající Společenství nezávislých států, jediné funkční organizace v postsovětském prostoru jsou Celní unie a Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Nicméně tato uskupení sdružují jen některé postsovětské republiky.

Není bez zajímavosti, že zastánci reintegrace postsovětského prostoru v Rusku si často berou za příklad Evropskou unii. Je nicméně těžké si představit, že tento model dobrovolné integrace, postavený na konvergenci zájmů, by mohl fungovat v případě postsovětského prostoru. Rusko nemá, kromě levných surovin, případným zájemcům o integraci moc co nabídnout. V jakémkoliv takovémto uskupení by navíc bylo jasným hegemonem, na rozdíl od EU, kde jsou zájmy a postavení jednotlivých členských států mnohem lépe vyvažovány.