Lithium, kobalt, nikl, vzácné zeminy, to všechno potřebujeme pro baterie, větrníky, auta i zbraně. A zároveň se kvůli přístupu k těmto kritickým surovinám dramaticky přepisuje rovnováha mezi bezpečností, konkurenceschopností a udržitelností.
Nový policy paper Niny Djukanović Material Dependencies: Competitivness, Security and Socio-Environmental Issues of Critical Raw Materials ilustruje, proč „bezpečnost“ není jen o vojenských rozpočtech, ale také o tom, jak a kde těžíme, kdo za to platí, a co to dělá s důvěrou lidí v samotnou tranzici. Jinými slovy, politiky států globálního Severu čelí dilematu, jak snížit emise, a přitom nezvyšovat ekologickou a sociální zátěž těžby doma i ve světě. Současné strategie spoléhají na těžbu v rozsahu, který je nejen neudržitelný, ale i geopoliticky rizikový. Vede k militarizaci, odporu místních komunit a politickému protitlaku, na kterém sílí krajní pravice.
Evropa chce být silná, ale jestli se nechá zlákat extraktivistickými zkratkami, může skončit v pasti: sice s posílenými kapacitami na těžbu a zpracování lithia v Evropě, ale bez podpory veřejnosti a s narušenými ekosystémy.
Namísto honby za surovinami Nina Djukanović navrhuje systémový obrat: důraz na snižování spotřeby materiálů, férové rozdělení přínosů transformace a posun k politice dostatečnosti – tedy blahobytu v rámci planetárních mezí. Skutečná bezpečnost nezačíná u kontrol nad zdroji, ale u schopnosti měnit model růstu i způsob, jak o bezpečnosti uvažujeme.
