Česko se musí vyvarovat přesvědčení, že klimatické cíle k roku 2040 je možné naplnit jen mírným doplněním „business-as-usual“ scénáře. Dosažení 90% snížení emisí do roku 2040 v rámci EU by vyžadovalo roční míru snížení emisí o 3,5 %, což je výrazně více než 1,1 % dosaženého ročně v letech 1990 až 2020. To vyvolává nutnost otevřené diskuse o potřebných změnách v socioekonomických, regulačních, technologických i behaviorálních opatřeních. Cílem této studie je přispět k této kritické diskusi a poskytnout poznatky a doporučení pro sladění vnitrostátních politik s ambiciózními cíli EU.
Česká vláda se k cíli pro rok 2040 staví nejednoznačně, zejména požaduje podrobnější posouzení dopadů a zpochybňuje splnitelnost cíle snížení emisí o 90 %. Obavy vzbudily předpoklady týkající se potenciálu ukládání uhlíku a role vodíku pro dosažení cílů 2040. S plánovanou aktualizací Státní energetické koncepce, Politiky ochrany klimatu a Národního energetického a klimatického plánu v roce 2024 se nicméně očekává zvýšení českých klimatických ambicí, včetně nových cílů pro snižování emisí, podílu obnovitelných zdrojů energie a postupného ukončení těžby uhlí v roce 2033.
Analýza emisí a politik v jednotlivých odvětví pro dosažení cíle 2040 v České republice poukazuje na významné výzvy a příležitosti. Scénář SEEPIA WAM3 předpokládá výrazné snížení emisí z výroby elektřiny a průmyslu díky rychlému ukončení těžby uhlí a vyššímu využití obnovitelných zdrojů energie. Naopak sektor dopravy, kde emise v letech 1990-2021 vzrostly o 62 %, čelí značným výzvám, jak trend zvrátit. Kromě toho se očekává, že odvětví LULUCF (využití půdy a lesnictví), které je v současnosti významným zdrojem emisí v důsledku degradace lesů, se vrátí k čistému pohlcování emisí. Dosažení těchto ambiciózních cílů bude vyžadovat překonání ekonomických i mimoekonomických překážek a vytvoření sociálně citlivých politik, aby se předešlo negativním dopadům na zranitelné skupiny společnosti i politickému odporu vůči dekarbonizaci.
