Proč pomáhat Arabům
Idealista i realista si k tomu důvody najdou, chtějí-li. – Idealista bude „páchat dobro“ skrze hájení lidských práv, neb je přesvědčen, že demokracie a právní stát zákonitě vedou ke světlým zítřkům. Realista se naopak najde ve sféře bezpečnosti a politiky. „Demokraticky transformovaní“ Arabové tak podle něj možná budou mít menší potřebu šířit zbraně, páchat teroristické činy, migrovat do Evropy, vytvářet nepřátelské režimy či se opakovaně pouštět do válek a rozbrojů, které vytvářejí nepříznivé prostředí pro obchod a investice.
A jak to odůvodnit?
Základní premisou pro transformaci je názor, že změna stávajícího pořádku je možná a žádoucí. Jak už bylo nastíněno výše, dá se při tom podle mne oprávněně ohánět tvrzením, že v arabském světě máme strategické a bezpečnostní zájmy, a rovněž i tím, že jsme porůznu podepsali mezinárodně-právní závazky, které nás k této šlechetnosti přímo vyzývají. Pravdoláskař k tomu může přihodit i volání vyšší povinnosti mravní, tj. přesvědčení, že když máme v oblasti demokratické transformace co předat, tak to máme i učinit.
Proč se naopak transformační spolupráce zdržet
Dobře, řekli jsme si, proč je dobré měnit arabský svět k lepšímu. Teď se na to podívejme skepticky. Co když změna v arabském světě kvůli tamní kultuře a náboženství možná není či je to cíl příliš dlouhodobý? A i kdyby možná byla, tak třeba naše vynaložené úsilí a zdroje neodpovídají dosaženým výsledkům nebo benefitům, které nám z nich plynou. Není od věci ani poznamenat, že se nedá vždy spolehlivě změřit, na kolik si transformovaná společnost pomohla sama či jinak a na kolik její proměna nastala právě díky naší pomoci…
Jen tak mimochodem, nepopasuje se s hrozbami migrace a terorismu lépe nějaký místní diktátor, který od nás chce jen trochu zbraní a pověstného klidu na práci? – Ano, i kacířské otázky stojí za to občas položit a časopis Foreign Policy to zde již i činí. Kromě toho, ač neberu nikomu jeho transformační cesty do orientu, nejsou tady a teď na práci důležitější věci? O xenofobii, nacionálním šovinismu a neutěšeném stavu českých poměrů již psali mnozí. A je zde ještě jeden argument, na který mnozí slyší: peníze. Pokud například Libyjci chtějí být transformováni, proč si to nezaplatí sami? Ropy na to mají dost.
Takže?
Řešení nenabízím. Každopádně jsem však přesvědčen, že si dané téma zaslouží další veřejnou diskuzi. Na jednu stranu je činnost „šiřitelů univerzálního dobra“, například z řad Člověka v tísni, záslužná, na druhou stranu je ale otázka, zda jde v současnosti o ten nejsmysluplnější způsob vynakládání státních prostředků, energie a ambicí části mladé generace. A to je konec konců i důvod, který mne vedl k sepsání tohoto polemizujícího textu.