V souvislosti s řadou palčivých aktuálních témat souvisejících s Evropskou unií si mnoho novinářů a komentátorů oblíbilo pojem „East-West divide“, tedy jakési dělící linie mezi východem a západem Evropy. Mezi  témata, která bývají do tohoto rámce často zasazována, patří i aktuálně dramaticky se vyvíjející víceletý finanční rámec a koronavirový balíček obnovy, potažmo mechanismus na ochranu principů právního státu.

Pomyslné rozdělení Unie na dvě vzájemně se vůči sobě vymezující části představuje pro řadu médií atraktivní způsob prezentace často složité a pro průměrného čtenáře nepříliš zábavné reality unijního vyjednávání. Problémy s tímto pojetím jsou v zásadě dva a spočívají v tom, že za prvé neodpovídá realitě, ale za druhé – řečeno s Williamem Thomasem – se může stát reálným ve svých důsledcích.

Evropská unie se skládá z 27 členských států a její kontinuálně se vyvíjející institucionální nastavení je historicky i globálně jediné svého druhu. Politické vyjednávání téměř o čemkoli je složité v jakémkoli typu polity, tím spíše v EU. Existence dělících linií mezi členskými státy EU tak v žádném případě není překvapivá – spíše naopak. Není ale pravda, že by mezi západem a východem EU existoval v unijních politikách stabilní předěl. Koalice jsou proměnlivé a transformují se téma od tématu. Při vyjednávání rozpočtu jsme byli svědky vzniku mnoha skupin států, jejichž preference se formovaly na základě rozličných důvodů. Odlišné postoje u různých skupin států vidíme v oblasti klimatické politiky, společné zahraniční a bezpečnostní politiky, azylové a migrační politiky, společné zemědělské politiky a v řadě dalších.

Více než 15 let po tzv. „východním“ rozšíření EU se ale narativ rozdělení na východ a západ znovu hodí některým politikům. Myšlenka inherentní a definitivní odlišnosti mezi západem a východem je přitom do velké míry definována v pojmech hodnot a kultury, o nichž se vzhledem k jejich neuchopitelnosti obtížně diskutuje.

Debaty o East-West divide jsou ale pouze zástěrkou – pro autoritářské tendence na jedné straně a pro neochotu či neschopnost jim efektivně čelit na straně druhé. Za specifickou východní, resp. „středoevropskou“ identitu se často schovává např. Viktor Orbán při obhajobě kroků své vlády zásadně narušujících demokracii v Maďarsku.

Úvahy o rozdělení na východ a západ pouze odvádějí pozornost od toho, co je skutečným problémem EU – tedy že to, jak vlády některých členských zemí (tj. nikoli jejich obyvatelé) pojímají demokracii a právní stát, není v pořádku, a že EU v posledních deseti letech neoddiskutovatelně selhává v hledání řešení. Definice pojmů demokracie a právního státu, alespoň v zakládajících smlouvách EU, k nimž se všechny členské státy přihlásily, je jasná a povídačky o speciální povaze Středoevropanů vyžadující jejich redefinici neobstojí.

Existence politických subjektů ideologicky podobných stranám Fidesz nebo Právo a spravedlnost se v žádném případě neomezuje na postkomunistickou střední Evropu. Na rozdíl od nich ale v jiných členských státech nejsou zastoupeny ve vládách. Dalo by se samozřejmě namítnout, že to byli občané právě Polska a Maďarska, kdo si vládu těchto stran zvolili. Z průzkumů nicméně jasně vyplývá, že jejich postoje k demokracii a vládě práva nepředstavují pro voliče hlavní motivace k jejich podpoře, resp. že velká část obyvatel těchto zemí má na otázky demokracie a právního státu odlišný názor než jejich vlády.

Problémem současné EU je, že přestává držet pohromadě. Důvodem toho ale není odlišnost mezi východem a západem, nýbrž zcela konkrétní neochota konkrétních vlád dodržovat dohodnutá pravidla a bezzubost unijních institucí, které na ně měly dávno rázně reagovat (a řešení problému by pak nekomplikovalo urgentní schvalování víceletého finančního rámce a Fondu obnovy v době, kdy se ekonomiky členských států hroutí v důsledku pandemie). Budeme-li si nadále konflikt o právní stát uměle rámovat jako východ versus západ, k nalezení řešení se neposuneme, a místo ke sbližování dojde mezi členskými státy EU pouze k dalšímu odcizení.