Strategie útočných čistek
Od začátku minulého léta systematicky provádí to, co vojenský analytik Joseph Holliday z Ústavu pro vojenské studie nazývá „strategií útočných čistek“. Armáda preventivně „čistí“ jedno město po druhém: Deraa, Latakíja, Banias, Deraa, Homs, Banias, předměstí Damašku, Tal Kalakh, Jisr al-Shughour, Hamá, Latakíja, Deir ez-Zour, Abu Kamal, Rastan, Homs. Už na jaře armáda zasáhla ve strategických přístavech Latakíje a Banias. Na pobřeží Středozemního moře žijí tři čtvrtiny syrských alavitů, kteří se tam v posledních 40 letech přestěhovali z Alavitských hor. Ty z povzdálí lemují pobřeží a nad Latikíjí se nachází i Asadova rodná Qardaha. Latakíja a Tartus jsou také dva velké syrské přístavy, kterými do země proudí zásoby a zbraně. Čistkám armády předcházely útoky alavitských milic šabíha,pravděpodobně pro rozdmýchání konfliktu a odůvodnění zásahu. Pobřežní města jsou tedy od začátku krize pod pevnou kontrolou. Dalšími cíly byla města na strategické dálnici mezi Alepem a Damaškem: Hamá, Homs a Rastan, kde dálnice kříží řeku Ásí, jakož i sunnitský Tal Kalakh na jižní ose mezi Libanonem a vnitřní Sýrií, a Jisr al-Shuhour na severní ose mezi pobřežím a Alepem. I v Jisru konfrontace následovala po té, co policie střílela ze střech do demonstrace.

Režimní média systematicky podávají svou verzi „událostí“. Televize pravidelně vysílá pořady o „událostech“ a „krizi“ a Syrská Arabská tisková kancelář (SANA) publikuje zprávy, ve kterých oběti násilí vyprávějí své utrpení, „teroristé“, ať už v civilu či v uniformách dezertérů, se přiznávají k činům a k tomu, že byli zaplaceni, a jmenují cizince, kteří do země pašují zbraně. Zprávy ukazují masové pro-režimní demonstrace, vysílají záběry z pohřbů syrských vojáků a varují před uprchlickými tábory v Turecku.

„Čistky“ ani propaganda ovšem všude nezabraly, naopak. Kromě centra Damašku a Alepa zachvátily protesty celou zemi, přesněji 10 ze 14 governorátů. V Rastanu a Homsu se v létě protestující ozbrojili a tím znovu přilákali armádu. Malé ozbrojené skupiny soustředí do hraničních hor, kam lze pašovat zbraně, a do oblastí, odkud pocházejí důstojníci-dezertéři. Země se tak rozděluje na strategické komunikační osy a spojky se zahraničím, ovládané režimem; na řadu vzbouřeneckých měst v centru země; na velmi hlídaná populační centra; a na okrajové oblasti, ze kterých útočí skupinky Svobodné syrské armády. V zahraničí se dohaduje zatím neschopná exilová opozice.

Občanské protesty
V Sýrii, podobně jako v sousedních etnicky a konfesionálně složitých zemích, vládla od 60. let menšina, alavité (asi 12% obyvatelstva). Nadvláda sunitů v Iráku a maronitů v Libanonu skončila, ovšem ne bez občanské války. Syrská vládnoucí klika odolává tvrdými policejními metodami, vyhlazováním islamistů, manipulací menšin a schopnou zahraniční politikou. Stát a ekonomii však řídí, jako ostatní neropné diktatury, velmi neefektivně. V dynamice arabského jara povstali i Syřané především za občanská práva a lidovou suverenitu.

Protesty v Sýrii nejsou nábožensky ani etnicky motivovány. Thomas Pierret, specialista na islám v Sýrii, píše, že kromě deklarací al-Káidy a militantního syrského šejcha Arúra v Saúdské Arábii, ještě na podzim neexistovaly náznaky toho, že by se do povstání zapojily džihadistické skupiny. Džihádisté byli režimem již dříve eliminováni. Muslimské bratrstvo je slabé, většinou v exilu a k revoluci se vyjadřuje neideologicky. Muslimští duchovní v Sýrii jsou rozděleni: hlavní autorita a imám umajjovské mešity v Damašku Saíd Ramadán al-Bútí podporuje režim, zatímco populární kazatel Usáma Rifáí, šejch z jedné z velkých mešity v Damašku, a jeho bratr Sariya, podpořili požadavky protestujících. Usáma byl v září napaden a jeho mešita zavřena. Na stranu povstání se rovněž postavili imámové ve městech, kde v začátku probíhali největší protesty, v Baniasu a Deraa. Po „vyčistění“ ale museli ze země uprchnout. Několik duchovních, ale i sekulárních autorit, bylo zavražděno.

Dvě viditelné menšiny se jasně staví za režim (alevité a různí křesťané), Kurdové v zásadě vyčkávají. Opozice, interní i exilová, je především sunnitská, to vyplývá už z demografie země. Prohlašuje ale konsistentně, že budoucí Sýrie bude občanský a ne sektářský stát. Ještě důležitější je opozice interní, jež se teprve tvoří, a jež se vnímá jako občanská. Je neuvěřitelně houževnatá. Rok po začátku vojenské intervence proti civilistům se protesty stále množí.

Etnická válka?
Dosavadní způsob vládnutí zřejmě definitivně skončil. Režim se snaží zemi vojensky obsadit a opozici vyhladit jako v roce 1980. Tentokrát je však natolik široká, že je to nemožné. Rozhodnout mohou dvě věci: ekonomie a eskalace násilí.

Syrská lira ztratila zatím jen o čtvrtinu. Ekonomie se ale za poslední rok propadla a rozpočet pro rok 2012 má třetinový deficit. Možnosti získat půjčky jsou omezené. Podle Reuters zvažoval Írán půjčit Sýrii 1,5 miliard dolarů na tři měsíce a později další čtyři, což by se rovnalo skoro polovině státního rozpočtu. Írán, Irák a Venezuela slíbily posílit obchod. Nezaměstnanost i podle oficiálních čísel stoupla na 30%. Režim tedy ještě nějakou dobu může válčit, než ho začnou opouštět další spojenci.

Boj o Sýrii, přesně řečeno, zatím nebyl převážně etnický a náboženský. Násilí mezi komunitami však už začalo. Sunité a Palestinci prchli z Latakíje, Alevité a křesťané z Homsu. Armáda útočí na sunitské vesnice, dochází k odvetným útokům na menšiny. V Alepu a Damašku jsou cíleně vražděny významné osoby. Neblahý osud Iráku připomněly nedávné pumové útoky, za kterými mohl stát úplně kdokoliv. Rozdmýchání občanské války mezi různými komunitami může být poslední strategií slábnoucího režimu, jak se u moci udržet.