Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Převrat na lidovou objednávku

Zora Hesová Zora Hesová / Ed. 10. 1. 2016

Středeční zásah egyptské armády se od předchozích liší jak charakterem, tak kontextem. Svou vinu na něm má i sesazený prezident Mursí. Převrat však nutně neznamená konec demoktratického experimentu, jako spíš jeho fázi.

Pouze rok poté, co byla moc v porevolučním Egyptě konečně předána civilistům, opět zakročila armáda, a sesadila prezidenta Muhammada Mursího. V Egyptě vře diskuse o tom, zda to byl vojenský převrat a zda tím končí demokratický experiment. S výjimkou příznivců Muslimského bratrstva poněkud paradoxně převládá názor, že ne, či že jde o převrat na lidovou objednávku.

Zatčení prezident armádou, i když jej budou rychle následovat volby, určitě potvrzuje neúspěch první fáze demokratického experimentu. Zásah armády podrývá autoritu volených institucí a marginalizuje celý politický proud. Islamisté budou teď těžko znovu získávat důvěru v politické procesy; možná se budou snažit je i blokovat svým aktivním nesouhlasem.

Počet těch, kteří se cítí armádou zrazeni, lze jen obtížně odhadnout. V ulicích jich bylo výrazně méně; nejlépe se snad dají přiblížit počtem hlasů, které Mursí dostal v prvním kole prezidentských voleb, 25 procent, z nichž se dle mého odhadu řada mezitím od něj odklonila, a zůstali především dlouhodobí příznivci Muslimského bratrstva. Tedy stále ještě možná až pětina Egypťanů.

Role protestujících, role armády
Je očividné, že krizi politické legitimity výkonu prezidentské funkce neiniciovala armáda, ale spustilo ji nečekaně široké bleskové protestní hnutí. V Egyptě panuje od roku 2011 napětí mezi nenaplněnými požadavky a systematicky neresponsivní vládou. Demonstrace se opakují s železnou pravidelností; samotný Mursí vyvolal na podzim 2011 masivní a násilnou protestní vlnu s legitimními požadavky.

Červenec 2013 byl jedním z mála momentů, kdy se široký lidový odpor dočkal satisfakce. Po letech frustrací je tento moment přinejmenším silně oživující a posiluje důvěru v jakousi lidovou sebeobranu proti zneužívání moci. Ukazuje také, že se změnil vztah mezi masami a mocí. To pravé politické sdělení v pravý moment může spustit drtivou mobilizaci. Vládnutí je v nových mediálních a ideových podmínkách stále náročnější disciplína.

Zároveň je ale jasné, že bez armádního zásahu by se protesty kvůli neústupnosti prezidenta úspěchu nedočkaly. Nešlo jen o hrozbu násilím, ale především o zásah do patové situace sílou, která je (na rozdíl od Mursího) schopná řídit stát. Když armáda ohlásila, že se vkládá do konfliktu mezi protestujícími a vládou, reakce řady byla téměř živelná: Státní média, justice, ale i občanská společnost, které se Mursího strana snažila ovládnout či omezovat, se k odporu přidala. V momentě krize se jasně projevila autorita instituce, do které i její kritici periodicky vkládají očekávání.

Ovšem je to i instituce s určitou historií: v minulosti se už Bratrstvo několikrát pokusila zničit, jeho vládnutí neusnadňovala a dlouhodobě s islamisty soupeří o vedení národa. Do historie armády patří i demonstrace moci a manipulace s nacionalismem, připomenuté odstavením islamistických televizních kanálů bezprostředně po projevu generála Sisího, a přemíra vlajek a kouřových a tryskových srdcí, které po obloze nad Tahrírem roztáhlo egyptské letectvo.

Zákonnost vs. legitimita
Vypočítávat Mursího chyby bylo dlouhé a samo o sobě by to ještě převrat neospravedlnilo. Je ale užitečné připomenout, že podrývání důvěry v budované instituce začalo už minulé léto během ústavního procesu, ze kterého byli postupně vyšachováni všichni neislamisté. Základní zákon Egypta byl nakonec střižen na míru jen části veřejnosti, což sotva zakládá funkční demokracii. Lepší způsob korigovat tuto základní chybu by jistě bylo skrze obnovený ústavní proces. Ten však nebyl na pořadu a bylo těžko představitelné, že by začal bez krize či bez (odkládaných) parlamentních voleb. Mursí ztratil respekt Egypťanů, když systematicky dokazoval, že brání partikulární zájmy a nejedná jako sjednocující instituce. Mursího Strana svobody a spravedlnosti (FJP) potom zdiskreditovala celý politický projekt islamismu.

Největší chybu ovšem Mursí udělal během protestů: neuznal ani v nejmenším, že masový odpor představuje politický problém. Jeho trapné odvolávání se na zákonnou platnost vlastní volené funkce nemohlo zakrýt skutečnost, že jeho legitimita je přinejmenším sporná a že jediný demokratický způsob, jak krizi řešit, je říct si ve volbách o nový mandát. Právě ignorování lidového požadavku a následná neschopnost smysluplně odpovědět otevřela prostor pro v té chvíli již nezbytnou intervenci a stála Mursího funkci.

S ním končí i jedinečná šance Muslimského bratrstva na vůdčí roli v egyptské politice, která by přináležela nejorganizovanější a nejstarší arabské politické organizaci. Tradiční islamisté se nepokusili dokázat své přednosti konstruktivní politikou, věřili netrpělivě příliš tomu, že jim moc náleží, snažili se ji zajisti řadou rádoby trvalých změn ve svůj prospěch (změna ústavy, obsazování institucí) a nebyli schopni politický proces stabilizovat tím, že jej otevřou. V neposlední řadě nedovolili ani přirozenou diverzifikaci vlastního islamistického proudu, ke které teď dojde bez jejich hegemonie. MB/FJP se pravděpodobně vyvine v normální stranu, oddělenou od náboženského hnutí, jako je tomu v Turecku.

Republika pod dohledem
Vrací se tedy do Egypta vojenský režim? Autoritářské způsoby vládnutí armády, během kterého docházelo k systematickému a masovému porušování lidských práv a k rozsáhlé manipulaci s násilím, svědčí o tom, že od armády samotné nelze očekávat aktivní pozitivní změny. Na druhou stranu i armáda svým zákrokem riskuje. Během roku a půl, kdy po revoluci vládla, ztratila kredit a čelila neustálým protestům. Za Mursího potom naopak dosáhla uzákonění svých privilegií, především nevídané ochrany před civilním dohledem v ústavě. Zneplatněním ústavy, které je součástí „převratu“, armáda otevírá otázku její revize.

Do jisté míry lze sázet na to – a činí tak řada egyptských liberálů –, že armáda se poučila a přímou vládu nebude považovat za svůj zájem; a dále i na to, že dokázaná schopnost veřejné vzpoury zamezí opakování nejhorších projevů autoritarismu.

Armáda se zatím zachovala podle ústavní tradice: předala moc, alespoň nominálně, ústavnímu soudu, a deklaruje snahu o rychlý přechod k legitimní civilní vládě. Zda bude ze zákulisí či skrze civilisty-prostředníky politiku manipulovat – to lze také očekávat. Pomáhá tomu paradoxní výsledek hnutí lidového odporu: navrácení důvěry v armádu jako garanta národního zájmu. Ovšem kontext se změnil.

Zkušenost se dvěma vládami – vojenskou a islamistickou – snad poučila politiky o potřebě sdílení zodpovědnosti různými politickými silami. O vojenském režimu lze tedy zatím hovořit jen ve zvláštním slova smyslu – jako o určité republice pod dohledem. Míra kontroly armády bude pak záviset na míře (ne)schopnosti politických stran formulovat cíle a společné strategie a na tom, zda vznikne demokratický politický projekt podobně silný, jako byl ten islamistický.

Původní vydání: Převrat na lidovou objednávku

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1288
arabské jaro 317
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: