Neuspělo ani úsilí evropské trojky (Francie, Německa a Velké Británie), ani nabídka Moskvy obohacovat uran na ruském území, ba ani splnění hrozby, že se věcí bude zabývat Rada bezpečnosti OSN. Kam Ahmadínežád svou neústupností Írán přivedl? Na pokraj mezinárodní izolace a před hrozbu uvalení sankcí? Anebo svým odmítáním „cizího diktátu“ jen odhalil bezmoc Západu a jeho neschopnost účinně čelit hrozbě jaderné proliferace? To jsou teď hlavní otázky. Zatímco Západ s nejtěžším kalibrem své vstřícnosti právě vyrukoval, čeká se na to, jak zareaguje Írán.

Radikálové: pozor na satana

Zatím nejvelkorysejší nabídku představil 6. června v Teheránu vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana: Íránci by měli výměnou za nabízené výhody přistoupit na požadavky Západu a vzdát se — přinejmenším dočasně — obohacování uranu. Solanův krok zabral ve světě. Podpořily ho nejenom Rusko a Čína, ale dokonce i Spojené státy, které navíc nabídly Íránu i přímé jednání. Rozhodnutí USA učinit vstřícné gesto vůči zemi, s níž od islámské revoluce roku a zadržování svých rukojmí, tedy již 27 let neudržují diplomatické vztahy a kterou George Bush zařadil spolu s Husajnovým Irákem a Severní Koreou do „Osy zla“, představuje pro Teherán velkou výzvu.

S tím, že by Teherán návrh odkývl a obohacování uranu hned zastavil, nepočítali ani optimisté. Nicméně z dostupných reakcí íránských politiků je zřejmé, že o něm vážně diskutují. Balíček totiž nabízí více, než jim bylo kdykoliv předtím nabídnuto: uznává právo Íránu na mírové využití jaderné technologie a vedle obchodní a energetické spolupráce, investic a moderní technologie nabízí i spolupráci na poli jaderné energetiky – výstavbu lehkovodních reaktorů a dodávky paliva. Nejradikálnější kruhy konzervativního kléru se k návrhu staví v duchu nesmiřitelné zášti k USA neboli „Velkému satanovi“. Odmítají jakýkoliv dialog a tvrdí, že Teherán se nesmí nechat Američany oklamat a vzdát se svých „legitimních práv“ včetně prostředků obrany. Samotnou nabídku vnímají jako úskok: Američané prý navenek demonstrují vůli k jednání, přičemž spoléhají na to, že je pro Íránce nepřijatelná – což má Rusko a Čínu přesvědčit, že není jiná cesta než nátlak. Teheránští radikálové věří, že Američané od své politiky změny režimu v Teheránu neustoupí. Mnozí konzervativci argumentují i tím, že je-li konflikt s USA nevyhnutelný, bude pro Írán výhodnější, když nastane nyní, kdy se Američané potýkají s vážnými problémy v Iráku a vysoké ceny ropy znemožňují účinné využití sankcí.

Pragmatici: máme svou cenu

U pragmatické frakce režimu se návrh setkat s příznivějším ohlasem. I pragmatičtí konzervativci podporují snahu o dosažení úplného palivového cyklu, ale jaderný program pro ně má svou konkrétní cenu. Hlavně oni si uvědomují, že přežití režimu závisí na schopnosti reagovat na ekonomické a sociální potřeby země i jejích obyvatel, a proto nechtějí jaderný spor vyhrocovat. Někteří vidí budoucí šanci v adaptaci „čínského“ modelu. Ten by umožnil zakonzervovat politický status quo, zároveň rozvíjet hospodářství a udržovat oboustranně výhodné vztahy se Západem. Kdyby jim Západ poskytl ony výhody a zavázal se „nevměšovat do vnitřních záležitostí země“, Íránci by mohli přistoupit na to, že dočasně vzdají svého práva v průmyslovém měřítku obohacovat uran.

Klíčové bezesporu bude, jak se k návrhu postaví nejvyšší vůdce ájatolláh Alí Chameneí a jeho lidé, tedy především jaderný vyjednavač Alí Lárídžání. Jejich postoj není na rozdíl od populistického prezidenta Ahmadínežáda natolik formován snahou za každou cenu využívat aktuálních nacionalistických nálad. Je totiž paradoxem Íránu, že oproti ostatním autoritativním režimům v oblasti musí politici usilovat o přízeň svých voličů. A byť rozhodování nejvyššího vůdce je značně nezávislejší, i Chameneí musí brát v úvahu postoje šíitského duchovenstva. To platí zvláště letos, kdy na přelomu října a listopadu proběhnou volby do tzv. Shromáždění znalců, což je orgán složený z duchovních, který volí nového nejvyššího vůdce a jemu – nikoli občanům — se zodpovídá.

Teheránští vůdci budou chtít podle všeho o nabídce Západu dále jednat a pokusit se o takový kompromis, který by mohli předložit veřejnosti jako „velké íránské vítězství“ a náležitě propagandisticky využít. Přímá účast USA na předložené nabídce řešení se tak může stát průlomem, který značně zvyšuje naději na úspěch diplomatické cesty. Lídři v Teheránu totiž navzdory protiamerické rétorice a přetrvávajícímu napětí ve vzájemných vztazích vědí, že Američané mohou Íránu nabídnout nejvíce. Nejen omezení či odbourání amerických hospodářských sankcí, ale rovněž diskutované bezpečnostní záruky.

Poslední šance

Šance na dosažení dohody s Íránem je nyní větší než kdykoliv předtím. Navrhovaný balíček nahrává pragmaticky zaměřenému křídlu režimu, a tak bude nyní záležet rovněž na něm, zda bude schopno v rámci vnitropolitického rozhodování prosadit nekonfrontační kurz. Jednání však dosud nezačala a výsledek nelze očekávat hned. Již nyní se ukazuje, že Íránci se nebudou chtít obohacování vzdát zcela. Úplné jistoty, že Írán svého jaderného programu nezneužije, dosáhnout nelze, ale bude-li mít Teherán dostatečnou motivaci se Západem spolupracovat jako rovnoprávný partner, může být soužití s tímto režimem o mnoho snazší.

Představitelé Teheránu reagovali na nabídku opatrně, ale vesměs pozitivně. Západ však čeká na definitivní a závaznou odpověď a dal jasně najevo, že do konce června mají Íránci dost času, aby si návrh prostudovali a zformulovali své jasné stanovisko. Íránci namítají, že žádný časový limit neobdrželi, a stěžují si rovněž na to, že se Američané snaží bránit zahájení dialogu, který nebude svázán předběžnými podmínkami.

Přestože Íránci mohou změnu strategie Západu od ultimat směrem k nabídce vstřícného řešení pokládat za úspěch Ahmadínežádovy smělé neústupnosti, zdá se, že některé kruhy uvnitř teheránského režimu vnímají snahu Západu o diplomatický průlom jako další projev slabosti a bezmoci. Proto nevidí důvod, proč právě nyní ustupovat. Je rovněž možné, že íránská hra na siláky a otálení s odpovědí je ovlivněna výše zmíněnými volbami do Shromáždění znalců, kdy si žádná ze soupeřících skupin nepřeje být obviněna ze slabošství a kupčení s íránským „právem na atom“. Íránci si pravděpodobně uvědomují, že mají jedinečnou příležitost, jak se v souvislosti se svým jaderným programem vyhnout dalším problémům, zachovat si tvář a ještě na tom slušně vydělat. Je však otázkou, zda jsou si vědomi toho, že trpělivost Západu není neomezená a taková velkorysá nabídka se již nemusí opakovat.