Posílení Evropského parlamentu (EP) patří k nejpodstatnějším a v praxi nejviditelnějším inovacím, které přinesla Lisabonská smlouva. Tento dokument představuje dosavadní vrchol dlouhodobého trendu nárůstu parlamentního vlivu na evropské dění. Datum 1. prosince 2010 se pro tuto ambiciózní instituci stalo signálem k aktivnímu využívání nově vymezeného prostoru a definování hranic jejích pravomocí v praxi.

Lisabonská smlouva zrovnoprávnila postavení Parlamentu a Rady v evropském legislativním procesu. Původní procedura spolurozhodování, nově symbolicky nazvaná „řádný legislativní proces“, se rozšířila do více než čtyřiceti dalších oblastí, například justice a vnitřních věcí, obchodní politiky, zemědělství nebo vízové problematiky. To pochopitelně přineslo podstatný nárůst parlamentní agendy a objemu práce kanceláří jednotlivých zainteresovaných europoslanců, relevantních výborů i politických frakcí. A další vlna práce se dá čekávat v následujících měsících, kdy Komise připraví legislativní návrhy ke svým nedávným politickým iniciativám, například dokončení vnitřního trhu, průmyslové politice nebo ochraně osobních dat.

Jak se Parlament s rozsahem nových úkolů vyrovnal? Nepřichází kvantita na úkor kvality? Už na začátku roku projednal Evropský parlament návrh využít část prostředků ze své rozpočtové rezervy na nábor nových parlamentních asistentů a poradců. Co se týká samotného zapojení EP do rozhodování, z prvních pozorování vyplývá, že dochází ke zkracování legislativní procedury a uzavírání kompromisů mezi Parlamentem a Radou již v prvním čtení. To poukazuje na snahu obou institucí o co nejefektivnější spolupráci, na druhé straně ale nedovoluje jednání skutečně rozvinout a k dohodám – častěji než dříve – dochází mimo jednací sál.

Obdobné pravomoci získal Parlament také v rozpočtové oblasti. Lisabonská smlouva již nerozlišuje mezi povinnými a nepovinnými výdaji, což dává Evropskému parlamentu pravomoc rozhodovat o všech kategoriích výdajů bez rozdílu. Tato změna poskytla Parlamentu nepřímý vliv na celé spektrum politik, v nichž dosud hrál jen okrajovou úlohu – zejména v oblasti vnějších vztahů EU. Navíc došlo ke změně samotné rozpočtové procedury, která se nyní skládá z jediného čtení, po němž následuje ustavení společného dohodovacího výboru Parlamentu a Rady, jehož úkolem je ve lhůtě 21 dnů dospět k přijatelnému kompromisu. Jak funguje toto nastavení v praxi, bylo poprvé možné pozorovat během negociací rozpočtu na rok 2011. Evropský parlament plně využil nově získaných pravomocí a vyvinul politický tlak, aby dosáhl navýšení rozpočtu s ohledem na nárůst činnosti EU. Některé členské státy tuto pozici ale tvrdě odmítly. Po vystoupení předsedy Evropského parlamentu Jerzyho Buzka na říjnovém zasedání Evropské rady došlo k vyhrocené diskusi, kterou bohatě dokumentovala média. Ještě složitější vyjednávání se pak dají očekávat o finančním rámci na léta 2014–2020, který by měl zahrnout také jedno z nejproblematičtějších evropských témat, reformu Společné zemědělské politiky.

Parlamentu zůstalo právo klást Komisi otázky a vyvolat hlasování o odvolání Komise jako celku. Jsou zde však i novinky: zatímco podle dřívějších smluv Evropský parlament pouze potvrzoval nominaci předsedy Evropské komise, Lisabon mu dává právo jej „volit“, a to „s přihlédnutím k výsledkům voleb do EP“. Dojde ale v praxi ke skutečnému posunu od formálního schvalování kandidáta členských států k politické soutěži v rámci Parlamentu? Již před evropskými volbami v roce 2009 se očekávalo, že hlavní politické frakce nominují své kandidáty na budoucího předsedu Komise. Socialisté nesouhlasili s opakovanou nominací José Manuela Barrosa, ale vlastního kandidáta nenavrhli.

Podle analytiků bylo hlavní motivací Parlamentu upevnit své postavení, což vyžadovalo spíše slabého předsedu Evropské komise. Pro stranické preference nebyl tentokrát prostor. Správný předpoklad Parlamentu potvrdila vstřícnost nově zvoleného předsedy Barrosa vůči – často odvážným – parlamentním požadavkům během jednání o meziinstitucionální dohodě mezi Komisí a Parlamentem. Asertivně se Evropský parlament choval také při následném výběru jednotlivých členů Komise. Slyšení kandidátů v Evropském parlamentu se stal ostře sledovanou událostí a bylo spíše jen otázkou, kterého ze slabých kandidátů EP odmítne, aby zdůraznil svou roli v tomto procesu. Nakonec došlo k výměně bulharské kandidátky Rumiany Želevy.

Jedním ze zdrojů trvající frustrace Evropského parlamentu je absence skutečných pravomocí v oblasti vnějších vtahů EU, zvláště pak v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP). Právě zde byla snaha Parlamentu o co nejštědřejší interpretaci Smluv velmi dobře patrná.

V širším kontextu vnějších vztahů došlo k formálním změnám, když Lisabonská smlouva umožnila Parlamentu spolurozhodovat o společné obchodní politice. S nasazením se tak Evropský parlament zapojil například do vyjednávání o ochranné doložce k dohodě o volném obchodu s Jižní Koreou nebo o možnosti přímého obchodu Severokyperské turecké republiky s Evropskou unií. Klíčovou inovací se v praxi stala povinnost Evropského parlamentu ratifikovat spektrum mezinárodních dohod. Právě v této oblasti se Parlament profiloval nejvýrazněji a ukázal, že má v úmyslu tento nástroj aktivně využívat k dosažení svých cílů. V únoru 2010 Parlament ostře odmítl prozatímní dohodu o předávání evropských bankovních údajů do USA prostřednictvím sítě SWIFT. Revidovanou verzi, jež měla zaručit lepší ochranu dat, schválil až o několik měsíců později. Případ SWIFT znamenal pro ostatní instituce i externí partnery jasný signál, že je zapotřebí Parlamentu do budoucna věnovat mnohem více pozornosti. V této souvislosti je zajímavé pozorovat intenzivní prohloubení vztahů mezi Evropským parlamentem a představiteli americké administrativy. Americký velvyslanec při EU byl v době nejintenzivnějších jednání téměř denně v kontaktu s Evropským parlamentem. Ten si následně v dubnu 2010 otevřel ve Washingtonu vlastní styčnou kancelář, jejímž úkolem je podpořit užší spolupráci mezi europoslanci a americkým Kongresem.

Obratně si Evropský parlament počínal také v oblasti SZBP, v nichž Smlouva přiznává jen omezenou roli. Největší úspěch zaznamenal v případu Evropské služby vnější akce (ESVA). Zatímco formálně má být Parlament ohledně její celkové role pouze konzultován, fakt, že se podílí na přípravě finančních a personálních aspektů Služby, mu umožnil systematicky prosazovat vlastní představu o jejím budoucím fungování. Dá se očekávat, že Evropský parlament si nenechá ujít jedinou příležitost, aby hranice parlamentních pravomocí v této oblasti potvrdil a případně posunul ještě dále.

Lisabonská smlouva poskytla Evropskému parlamentu odrazový můstek k celému spektru nových aktivit. Nevyřešila však dva klíčové problémy, se kterými se tato instituce dlouhodobě potýká.

Jako první se nabízí otázka, zda se nově nabyté pravomoci a sebevědomí Evropského parlamentu pozitivně odrazí také na míře účasti v evropských volbách, a tedy míře legitimity Parlamentu. Podaří se v roce 2014 zvrátit trend dlouhodobého poklesu zájmu občanů o evropské dění? Signálem, že si je EP této výzvy vědom, je aktuální diskuse o reformě volebního systému. Zpráva britského liberálního poslance Andrewa Duffa, která mimo jiné navrhuje reformu volebních okrsků a vytvoření nadnárodního seznamu 25 europoslanců, se dočkala pouze vlažného přijetí. Alternativní návrhy zatím předloženy nebyly. Parlament se tedy soustředí alespoň na zintenzivnění komunikace s veřejností s vědomím, že Lisabonská smlouva přispěla novými argumenty k tomu, aby bylo jednodušší vysvětlit občanům, v čem spočívá jeho činnost a proč jsou evropské volby podstatné. Je však velmi nepravděpodobné, že tato aktivita sama o sobě bude stačit.

Druhým tématem, jež se opětovně vrací do evropské diskuse, je otázka sídla Evropského parlamentu. Široký zájem evropské veřejnosti o toto téma demonstrovala kampaň „One Seat“ bývalé europoslankyně a nynější komisařky Cecilie Malstroemové, která se zasazovala o zrušení finančně i environmentálně nákladných přesunů Evropského parlamentu z belgického Bruselu do francouzského Štrasburku. I když k otevření tohoto tématu zřejmě nebude možné použít nový nástroj zavedený Lisabonskou smlouvou, tzv. Evropskou občanskou iniciativu, dá se předpokládat, že – zejména v době ekonomické krize a škrtů ve veřejných rozpočtech – bude toto téma i nadále vyvolávat otázky ze strany voličů.

Na půdě Evropského parlamentu se přitom jedná o nesmírně citlivou problematiku. V polovině října 2010 selhal pokus konzervativců o alespoň kosmetickou úpravou existujícího režimu a spojení dvou štrasburských zasedání v roce 2012 v jedno. O několik dní později byla ustavena neformální studijní skupina pod vedením liberálního poslance Edwarda McMillan-Scotta, která by se měla tématem zabývat. Tento krok se však setkal s ostrými protesty ze strany některých francouzských členů EP, podle nichž je již samotná existence této skupiny v rozporu se Smlouvami.

Evropský parlament se mění. V minulých měsících několikrát ukázal, že neváhá naplňovat své ambice a opakovaně ověřovat hranice svého vlivu.

Pro Evropský parlament znamenal první rok v lisabonské realitě nepochybně klíčové období. Přestože některé jeho ambice zůstaly nenaplněny, podařilo se mu obratně využít formálních i neformálních pravomocí definovaných v reformním textu a na jejich základě si vybudovat silnější pozici mezi unijními aktéry.

Případy SWIFT, ESVA i jednání o rozpočtu na rok 2011 ukázala nejen domácím, ale i externím partnerům Evropské unie, že je třeba s Evropským parlamentem počítat. Tento dynamický proces tak mimo jiné jasně demonstroval příležitosti i rizika spojené s aplikací ustanovení textu zakládajících smluv do každodenní praxe.

Parlament se však po euforickém startu bude muset vypořádat s potřebnými strukturálními změnami a vyřešit přetrvávající problémy. V tomto směru budou opravdovým testem úspěchu postlisabonského Evropského parlamentu až evropské volby 2014.