V poslední době lze v Polsku pozorovat nárůst antiukrajinských nálad. Ty se obzvlášť silně projevují ve městě Přemyšl, jež leží jen okolo deseti kilometrů od ukrajinských hranic a které je tradičním kulturním centrem ukrajinské menšiny v Polsku. Důkazem zhoršující se situace může být květnové vandalství na místním ukrajinském vojenském hřbitově z počátku 20. let 20. století a červnové napadení tradičního procesí, které na tento hřbitov směřovalo. Na začátku července vzbudil rozruch i incident, kdy nebyli z důvodu možného „ohrožení pořádku“ do Polska vpuštěni členové ukrajinské kapely Ot Vinta cestující na koncert do Varšavy. Tato kapela přitom v Polsku už sedmnáctkrát vystupovala.

Vrcholem protiukrajinských nálad bylo červencové usnesení Sejmu, které podpořila vedle zástupců vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) i většina opozičních poslanců. Tato rezoluce označila masakry Poláků Ukrajinci na Volyni v průběhu druhé světové války (takzvaná „Volyňská řež“ respektive v ukrajinském diskursu „Volyňská tragédie“) za „genocidu“. Na Ukrajině bylo toto usnesení přijato s velkým rozhořčením a bylo vnímáno mimo jiné jako „kudla do zad“ a faktický konec polsko-ukrajinského dialogu, který už dlouhé roky vedou Instituty národní paměti obou zemí. I přesto ale není situace tak jednoznačná. Pro současnou polskou vládu zůstává Ukrajina strategickým zahraničněpolitickým partnerem, což se odrazilo například v tom, že polský prezident Andrzej Duda byl jedinou cizí hlavou státu, která se v Kyjevě zúčastnila srpnových oslav 25. výročí ukrajinské nezávislosti.

Dlouhá společná historie

Historie polsko-ukrajinských vztahů sahá až do středověku, kdy se etnicky ukrajinská území poprvé dostala pod polskou nadvládu. Od té doby žili Poláci a Ukrajinci vedle sebe nepřetržitě až do druhé světové války. Jen v meziválečném Polsku bylo téměř pět milionů Ukrajinců a to po obou stranách dnešní polsko-ukrajinské hranice. Mnoho Poláků tradičně žilo i za hranicemi tehdejšího Polska v regionu Podolí, okolí města Žytomyr či v Kyjevě.

Dlouhodobé vzájemné soužití obou národů by se dalo charakterizovat Palackého pojmem „stýkání a potýkání“. Názorným příkladem toho může být první polovina 17. století, kdy máme na jedné straně postavu kozáckého hetmana Petra Sahajdačného, který válčil s Poláky proti Moskvě a Osmanům, a na druhé straně protipolské povstání Bohdana Chmelnického v roce 1648. Podobně jako v českých zemích i v tomto případě začalo docházet ke skutečně významným konfliktům až s rozvojem národních hnutí a emancipací, k čemuž došlo u obou národů (u Ukrajinců výrazněji) v rámci rakouské Haliče. Obzvlášť pro Ukrajince sehrála rakouská Halič jakožto „ukrajinský Piemont“, který měl sjednotit celou zemi, v rozvoji národního hnutí zásadní roli. Vrcholu dosáhl vzájemný konflikt v období od rozpadu Rakousko-Uherska do konce druhé světové války.

Již v listopadu 1918 totiž vypukla polsko-ukrajinská válka o území východní Haliče, již si nárokovaly oba národy. Na jedné straně se jednalo o etnicky většinově ukrajinské území, které klíčovým způsobem přispělo k rozvoji ukrajinského národního hnutí, a na druhé straně zde žila nemalá polská populace, jež tvořila většinu především ve velkých městech v čele se Lvovem a pro kterou bylo toto území historicky neoddělitelnou součástí Polska. Již v roce 1920 se ale Poláci s Ukrajinci spojili (dohoda mezi Józefem Piłsudským a Symonem Petljurou) proti společné hrozbě – sovětskému Rusku. Oproti slibům ale nakonec Poláci nepomohli Petljurovi k udržení vznikajícího ukrajinského státu (tzv. Ukrajinské lidové republiky) za hranicemi polské Haliče a Volyně, který tak definitivně zanikl v roce 1921. Ukrajina tedy zůstala v meziválečném období rozdělena mezi čtyři státy – SSSR, Polsko, Československo a Rumunsko.

Celý článek si přečtěte na stránkách čtvrtletníku Demokratický střed.