Ostatní politické strany přirozeně kritizovaly fakt, že dochází k takovýmto konzultacím obecně. Za dosti pochybný lze označit i přímý fakt, že se premiér o přístupu ČR k zemi s komunistickým zřízením radí právě s předsedou strany stejného zaměření. Samotná schůzka však zásadním problémem není, je to ryze vnitropolitická událost. Rozhodující jsou ale jakékoliv případné dopady na to, co zazní při oné konkrétní cestě.

Průběh návštěvy předčil mnohá očekávání. Při setkání s prezidentem Chu Ťin-tchaem nevznesl Jiří Paroubek jediné téma, jež by se jen vzdáleně blížilo jakémukoliv z problémů, které musí česká diplomacie v Pekingu řešit. Je totiž iluzorní si představovat, že čínský prezident na základě dojmů z onoho rozhovoru zajistí otevření dveří pro české podniky. Tyto problémy se řeší jinak a na jiné úrovni. Pokud někdo označí setkání za zdvořilostní, je na místě se ptát, zda mají naši představitelé v popisu práce vykonávat zdvořilosti k lidem, jako je předseda KS Číny.

Otázka lidských práv je výraznou kapitolou; nelze popřít, že se v Číně leckde nedodržují. Problém je v tom, jak má tento fakt naše diplomacie uchopit. Česká zahraniční politika se rozhodla dlouhodobě prosazovat politiku obrany lidských práv. Má pochopitelně zvoleny oblasti, v nichž se toto úsilí realizuje konkrétněji (Kuba, Bělorusko), ale principiálně se daří zachovávat přístup rovnoměrný. A to je na celé věci zásadní: axiomem musí být rovnost přístupu, problematiku lidských práv nelze rozdělovat podle regionálního či jiného klíče a v různých místech světa říkat různé postoje. Tuto otázku relativizovat je snad ještě horší, než se jí programové vyhýbat. Předseda vlády sice může usilovat to, aby z těchto pozic ČR ustoupila, je však neuvěřitelné, pokud se tak děje bez vědomí vlády a navíc přímo v „praktické diplomacii“, na zahraniční cestě.

Před nedávnou dobou proběhl (spíše mediální) souboj o vliv prezidenta na českou diplomacii; podle jistých (opět mediálních) interpretací zvítězil právě Jiří Paroubek. Návštěva Číny ale ukazuje, jak škodlivé je, pokud se pozicí vlastní země neřídí ani její premiér. Pokud platí dřívější Paroubkova slova, pak zahraniční politiku, tedy i kapitolu o obraně lidských práv, určuje vláda. Mlčení před Chu Ťin-tchaem a Wen Ťia-paem, které čínská strana chápe jako souhlas s vlastní politikou, nebylo tedy ničím jiným než právě nedodržením určené linie. Čistě pro úplnost, Václav Klaus na obdobné návštěvě toto téma otevřel.

Škoda takto způsobená není jen v rovině morální. Stačí zmínit souvislost s jiným státem, rovněž porušujícím lidská práva: s Kubou. Česká diplomacie věnovala velké úsilí k tomu, aby relativně osamocená uprostřed laxního přístupu dalších členů EU zostřila společný evropský postoj proti režimu Ostrova svobody. Diplomatickému kapitálu takto užitému zcela určitě neprospěje, pokud se vůči Pekingu chováme ještě servilněji, než jak stojí evropská norma. A výrazněji tento přístup poškodil naše snahy udržet zbrojní embargo: mohou další členové EU brát nyní vážně náš odpor proti jeho zrušení?

Argument, který předseda vlády pro svůj zcela opatrný a maximálně zdvořilý přístup použil, je tento: „Já jsem nepřijel jako misionář, já jsem přijel jako politický předvoj českých byznysmenů.“ Nechá-li se bez komentáře mnohoznačný pojem „politický předvoj“, odkazuje se Paroubek na mnohokrát řečenou tezi – že obhajoba lidských práv nám brání s Čínou obchodovat. Je užívána tak často, že ji postupně začínají věřit i ti, kteří jinak ČLR za její politiku kritizují. Taková „zákonitost“ je ale hlubokým omylem. Nesmyslnost vazby mezi kvalitou obchodu s Pekingem a mírou kritiky jeho politiky lze dokázat dvěma přístupy.

Obchod jako takový je v Číně liberalizován a racionalizován do té míry, že zcela platí přísně „kapitalistická“ kritéria maximalizace profitu. Navíc většina podniků, které jsou úspěšné a tedy i perspektivní pro naše zájmy, je značně decentralizovaná a mimo přímý „ideologický“ vliv centrální vlády. Teze o propojenosti obchodu a politiky tedy není ničím jiným, než poměrně chytrým vydíráním na politické úrovni; ovšem bez přímé závislosti na samotném obchodě.

A za druhé, tato propojenost je zcela lichá, pokud se vezme v potaz realita obchodu s dalšími zeměmi. Pokud existuje z čínské strany zájem o konkrétní zboží, jsou i státní podniky zcela ochotny obchodovat s kýmkoliv bez ohledu na stav politické diskuse. Spojené státy, Tchaj-wan či Japonsko jsou největšími partnery ČLR, ale zároveň jsou jejich vzájemné vztahy mnohdy poznamenány velmi ostrými spory. A bez delšího komentáře lze poukázat na to, že čínské firmy velmi čile vyvážejí zboží do ČR, aniž by jim v tom bránily jakákoliv ideologická hlediska.

Na závěr cesty Jiřího Paroubka zazněl i jeho komentář k situaci okolo Tchaj-wanu. Jistě nemohl říci nic převratného či nového, avšak došlo k tomu, že jeho ústy se Česká republika jakoby vůbec nestarala o to, jak komunistická Čína se svým demokratickým protějškem naloží. Nekritizoval „protiseparační zákon“ a neřekl nic, čím by vyšel ostrovnímu státu vstříc. Přitom je Tchaj-wan jedním z největších asijských investorů u nás, větší než ČLR. Kde byl v té chvíli „politický předvoj byznysu“, není radno se ptát.

Zdá se tedy, že na úvod zmíněná schůzka s M. Grebeníčkem vliv měla. Tato cesta předsedy vlády do Číny, zdá se, nepomohla ani naší prestiži, ani našim zájmům a ani naší ekonomice. Byla pravděpodobně určena pro jiné použití.